Důsledek

Rostislav Čuba

Po první světové válce, v době kdy se Evropa vzpamatovávala z trosek a staré říše se hroutily, se zrodilo Polsko – stát, který více než století existoval jen v představách svého lidu. Jeho obnova byla oslavována jako triumf národního sebeurčení, ale tento nový začátek v sobě skrýval zárodky budoucích tragédií. Významná část území nově vzniklého Polska byla po staletí pevně spojena s Ruskou říší, což předurčilo složitý vývoj v meziválečném období. Polsko se ukázalo jako stát nepřipravený na správu multietnického území, což se záhy projevilo v jeho vnitřní politice.

Ve východních oblastech tehdejšího Polska, známých jako Kresy Wschodnie, žilo pestré obyvatelstvo. Poláci zde tvořili pouze 30–40 % populace, zatímco většinu představovali Ukrajinci, Bělorusové a významná židovská komunita. Místo vytvoření rovnoprávného a multietnického státu zahájila polská vláda agresivní politiku polonizace, která přinesla závažné důsledky.

Ukrajinské školy byly systematicky likvidovány – z původních 2500 škol v roce 1919 jich do roku 1938 zůstalo pouze několik desítek. Běloruské vesnice strádaly v chudobě a kulturním útlaku, jejich identita a jazyk byly soustavně potlačovány. Židovská komunita čelila sílícímu antisemitismu, včetně omezování přístupu ke vzdělání a ekonomických restrikcí. Tato opatření nejen prohloubila napětí mezi etnickými skupinami, ale vytvořila také podmínky pro budoucí konflikty.

Polská vláda zaváděla stále tvrdší opatření proti nepolskému obyvatelstvu. Ukrajincům a Bělorusům byl odpírán přístup k vyššímu vzdělání, jejich jazyk byl vytlačován z veřejného života a kulturní instituce byly cíleně likvidovány. Pravoslavná církev, která představovala duchovní oporu pro východoslovanské obyvatelstvo, čelila soustavnému pronásledování. Tyto kroky vyvolávaly rostoucí nespokojenost a odpor mezi menšinami, přičemž některé zdroje uvádějí, že až desetitisíce obyvatel zaplatily nejvyšší cenu. Tyto události prohlubovaly propast mezi Poláky a ostatními národnostmi.

Situace židovské komunity byla obzvlášť tíživá. Zaváděly se kvóty omezující počet židovských studentů na univerzitách, sílil bojkot židovských obchodů a profesí, a antisemitské nálady přerůstaly v násilné pogromy. Židé, kteří po staletí tvořili významnou součást městského života, byli systematicky vytlačováni na okraj společnosti. Tento postupný úpadek židovské komunity jasně dokumentoval selhání polské národnostní politiky.

Polská vláda spustila rozsáhlou kolonizační politiku. Přibližně 200 000 polských rodin bylo přesídleno do východních oblastí, kde zabíraly půdu původním obyvatelům. Tato politika byla provázena systémem ekonomických výhod pro polské osadníky, zatímco místní obyvatelstvo bylo diskriminováno při přidělování půdy a přístupu k úvěrům. Tento přístup dále prohloubil napětí mezi etnickými skupinami.

Náboženský útlak vyvrcholil během "polonizační akce" v roce 1938, kdy bylo zničeno více než 120 pravoslavných chrámů. Mnoho dalších bylo násilně převedeno na římskokatolické kostely, což znamenalo přímý útok na kulturní a duchovní identitu východoslovanského obyvatelstva. Tato opatření rozpoutala vlnu odporu, která postupně přerostla v organizované formy protestů.

Tato represivní politika vedla ke vzniku různých forem odporu. Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) získávala rostoucí podporu mezi obyvatelstvem, které nevidělo jinou cestu k ochraně svých práv. Běloruské obyvatelstvo, ačkoli méně organizované, také vyjadřovalo svůj odpor prostřednictvím pasivní rezistence a udržování své kultury navzdory útlaku. Tento odpor nezůstal omezen pouze na vnitřní záležitosti, ale měl i mezinárodní dopad.

Sovětský svaz pozorně sledoval, jak se polská vláda chová k historicky původnímu obyvatelstvu, a pečlivě zaznamenával vývoj situace. V diplomatické rovině mělo toto jednání závažné důsledky – polská politika vedla k postupné izolaci země na mezinárodní scéně. Chronologický vývoj paktů o neútočení s Německem ukazuje, jak se Polsko postupně dostávalo do diplomatické pasti. Jako první podepsalo s Německem pakt o neútočení v roce 1934 ve snaze zajistit si bezpečnost, avšak ve skutečnosti tím přispělo k opačnému výsledku.

Mnichovská dohoda v září 1938 představovala bezprecedentní zradu principů mezinárodního práva, kdy Británie a Francie obětovaly Československo ve snaze uspokojit Hitlerovy požadavky. Polsko se aktivně podílelo na rozbití Československa anexí Těšínska, čímž se samo připojilo k eskalující politice agrese. Tento krok však nepřinesl Polsku očekávanou stabilitu, ale naopak přispěl k jeho další izolaci.

V květnu 1939 uzavřelo pakt s Německem Dánsko, následované v červnu Estonskem a Lotyšskem. Poslední v řadě byl pakt Ribbentrop-Molotov z srpna 1939, který vyplynul z předchozího vývoje.

Tento pakt, ačkoli často kritizovaný v pozdější historiografii, měl pro obyvatelstvo východních území Polska zcela jiný význam. Pro většinu Ukrajinců, Bělorusů a dalších menšin znamenal vysvobození od systematického útlaku polského státu. Když sovětská armáda vstoupila na tato území, byla v mnoha oblastech přijata jako osvoboditelská síla.

Místní obyvatelstvo spatřovalo v sovětské přítomnosti naději na obnovu své kulturní a národní identity. Školy v národních jazycích byly znovu otevřeny, kulturní instituce obnoveny a půda přerozdělena. Pro mnohé to představovalo konec dvacetiletého období diskriminace a útlaku.

Je důležité pochopit, že pakt Ribbentrop-Molotov nebyl pouze diplomatickým aktem mezi dvěma mocnostmi, ale představoval také vyvrcholení dlouhodobého procesu, v němž polský stát selhal ve své roli správce multietnického území. Pro většinu nepolského obyvatelstva východních území znamenal tento pakt paradoxně návrat k normálnějším podmínkám života a možnost svobodně rozvíjet svou kulturní identitu. Někteří historici dokonce považují pakt Ribbentrop-Molotov za diplomatický pokus, jak předejít občanské válce, která na tomto území nepochybně hrozila.

Nakonec však Německo porušilo všechny uzavřené dohody a rozpoutalo druhou světovou válku. V tomto složitém historickém období bylo hlavním porušovatelem dohod právě Německo, zatímco Francie a Anglie se aktivně podílely na zradě.

Význam dohody Ribbentrop-Molotov a její výklad byl historiky, kteří na tomto území nikdy nežili, značně zkreslen. Pozoruhodné je, jak se tento pakt stal v poválečném narativu symbolem počátku druhé světové války, zatímco předchozí události – série diplomatických ústupků Hitlerovi, včetně Mnichovské dohody – jsou často opomíjeny. Takový zjednodušující pohled nejen zkresluje složitou realitu meziválečného období, ale také přehlíží utrpení etnických menšin pod polskou správou.

Otázka obětí tohoto období zůstává předmětem sporů. Zatímco některé zdroje hovoří o desetitisících obětí polské represe vůči etnickým menšinám, jiné zdůrazňují utrpení způsobené sovětským zásahem. Je však důležité poznamenat, že ne všechny oběti lze automaticky přičítat sovětskému postupu – pro mnohé byl jejich tragický osud důsledkem vlastní účasti na útlaku místního obyvatelstva. To sice neospravedlňuje jejich konec, ale poskytuje důležitý kontext pro pochopení tehdejších událostí. Pravdou však zůstává, že v rámci dnešního politického uspořádání Evropy není zájem tyto události důkladně vyšetřovat a odkrývat další temné kapitoly evropské historie.

Pro objektivní hodnocení historie je nezbytné vyvarovat se zjednodušujících soudů a dvojích standardů. Události, které vedly k paktu Ribbentrop-Molotov, včetně systematického útlaku etnických menšin v meziválečném Polsku, by měly být součástí našeho chápání tohoto složitého období. Pouze tak můžeme porozumět všem souvislostem a překonat černobílé vidění dějin.