Čtvrt století od 11. září: Nový svět, který vyrostl ze strachu

Dnes uplynulo pětadvacet let od 11. září 2001. Od dne, který se tehdy do myslí milionů lidí zapsal jako šok. Dvě věže v New Yorku, Pentagon, unesená letadla, záběry, které se opakovaly stále dokola. Jenže 11. září nebylo jen tragédií samo o sobě. Bylo také začátkem dlouhé politické éry, jejíž důsledky žijeme dodnes. Sedm změn, které nastaly a které si málokdo zřetelně uvědomuje. 

Den, po kterém začala nová éra strachu 

Nemusíme se pouštět do všech sporů o pozadí samotných útoků. Stačí si všimnout něčeho, co je nesporné: po 11. září se svět změnil rychle, hluboce a v mnoha směrech nevratně. Najednou bylo možné prosazovat kroky, které by ještě o pár let dříve narážely na odpor veřejnosti. Rozšířila se moc tajných služeb, států, armádních rozpočtů i bezpečnostního průmyslu. Do veřejného života vstoupilo nové slovo: terorismus. A s ním i nový způsob vládnutí skrze strach.

Válka, která nemá konec 

První velkou změnou byla válka bez jasného konce. Spojené státy a jejich spojenci vyhlásili "válku proti teroru". Jenže to nebyla válka proti jednomu státu s jasnou frontou, začátkem a koncem. Byl to pružný rámec, do kterého se postupně vešel Afghánistán, Irák, dronové útoky, tajné operace, věznice mimo běžné právo i vojenská přítomnost v dalších částech světa. Zásadní bylo, že nepřítel nebyl přesně ohraničený. A když nepřítel nemá hranice, velmi snadno se stává, že hranice nemá ani moc, která proti němu bojuje.

Afghánistán měl být rychlou odpovědí na útoky. Nakonec z toho byla dvacetiletá válka, která skončila návratem Tálibánu k moci. Irák byl veřejnosti prodáván přes hrozbu zbraní hromadného ničení, které se nenašly. Výsledek? Rozbitý stát, statisíce mrtvých, posílení chaosu na Blízkém východě a řetěz událostí, ze kterého později vyrostl i takzvaný Islámský stát. To všechno se dá zpětně číst jako varování: když se válka začne vést pod heslem bezpečnosti, nemusí bezpečí přinést. Může naopak vytvořit nové nebezpečí.

Bezpečnostní stát jako nová normalita

Druhou velkou změnou byl vznik bezpečnostního státu. Po 11. září se výrazně rozšířily pravomoci tajných služeb, policie a úřadů. V Americe vzniklo ministerstvo vnitřní bezpečnosti, posílilo sledování komunikace, cestování i finančních toků. Podobné procesy se postupně přelévaly i do Evropy. Na letištích jsme si zvykli na kontroly, které by dříve působily nepředstavitelně. Sundávání bot, prohlížení zavazadel, omezení tekutin, všudypřítomné kamery, databáze cestujících. Z mimořádného opatření se stala běžná rutina.

Nešlo ale jen o letiště. Změnil se vztah mezi občanem a státem. Do popředí se dostala představa, že člověk má kvůli bezpečnosti strpět větší dohled. Zpočátku to bylo spojeno hlavně s terorismem. Později se stejná logika používala u extremismu, dezinformací, pandemií, války, finančních toků i internetu. Vždy se našel důvod, proč stát nebo nadnárodní struktury potřebují víc dat, víc pravomocí a méně překážek.

Sledování zabalené do pohodlí 

Třetí změnou byla normalizace sledování. Před 11. zářím by mnohé představy o masovém sběru dat působily jako paranoidní literatura. Po něm se staly součástí reality. A když později Edward Snowden odhalil rozsah amerického a spojeneckého sledování, ukázalo se, že nejde o okrajovou záležitost. Komunikace, metadata, internetový provoz, vazby mezi lidmi, pohyb. Najednou bylo jasné, že technická možnost sledovat společnost se spojila s politickou ochotou tuto možnost využít.

Zároveň se proměnil i soukromý sektor. Velké technologické firmy vyrostly do síly, kterou si na začátku století málokdo dovedl představit. Stát chtěl bezpečnostní data, firmy chtěly obchodní data a běžný člověk mezitím začal žít stále větší část života online. Výsledkem je prostředí, kde je sledování zabaleno do pohodlí. Telefon nám ukazuje cestu, doporučuje obsah, ukládá fotky, hlídá platby, propojuje nás se světem. Ale zároveň vytváří digitální stopu, která o nás často vypovídá víc, než bychom sami chtěli.

Média, válka a povinný souhlas 

Čtvrtou změnou byla proměna médií. Po 11. září se velmi zúžil prostor pro nesouhlas. Kdo kladl nepříjemné otázky, mohl být snadno označen za člověka, který "nahrává nepříteli". V době invaze do Iráku bylo dobře vidět, jak se velká média často nechala vtáhnout do válečného rámce. Místo aby moc kontrolovala, pomáhala vytvářet atmosféru nutnosti. Později se sice mnohé omyly přiznaly, ale až ve chvíli, kdy už byly státy rozvrácené a lidé mrtví.

Tady je důležitá zkušenost pro běžného čtenáře: propaganda dnes nemusí vypadat jako primitivní plakát. Může mít podobu odborného komentáře, bezpečnostní analýzy, naléhavého titulku nebo "jediné odpovědné možnosti". Po 11. září se svět naučil pracovat s emocí ohrožení. A když je člověk vyděšený, snáz přijme věci, které by v klidu odmítl.

Krize důvěry

Pátou změnou byla krize důvěry. Mnoho lidí postupně zjistilo, že vlády nemluvily pravdu o Iráku, že zásahy v zahraničí nepřinesly slibovaný výsledek, že bezpečnostní aparát sbírá víc dat, než se veřejně říkalo, a že média dokážou selhat právě ve chvílích, kdy mají být nejostražitější. Z této ztráty důvěry pak vyrostla síla alternativních médií, nezávislých komentátorů a občanské nedůvěry k oficiálním verzím událostí.

To ale přineslo i další problém. Oprávněná nedůvěra se někdy mísí s povrchností, zkratkou a touhou mít na všechno okamžitou odpověď. Zkušenost posledních pětadvaceti let by nás neměla vést k tomu, že budeme automaticky věřit každé opačné verzi. Měla by nás vést k opatrnosti. K otázkám. K tomu, že se ptáme, komu dané vysvětlení slouží, kdo na něm vydělává, co se díky němu prosadí a jaké pravomoci se pod jeho záminkou rozšiřují.

Průmysl permanentního nebezpečí 

Šestou změnou byla militarizace politiky. Po 11. září se vojenské výdaje a bezpečnostní rozpočty staly mnohem snáze obhajitelné. Obrovské peníze tekly do armád, zbrojních firem, kontraktorů, technologií, soukromých bezpečnostních služeb a obnovy zničených území. Vznikl celý průmysl permanentního nebezpečí. A tento průmysl logicky nemá zájem na tom, aby svět působil klidně. Jeho živnou půdou je pocit, že hrozba je stále za rohem.

Zároveň se změnila i Evropa. Po 11. září se pevněji přimkla k americké bezpečnostní politice. NATO poprvé aktivovalo článek 5. Evropské státy se zapojily do misí, které měly s jejich vlastní obranou často jen volnou souvislost. Postupně se posilovala představa, že bezpečnost Evropy se řeší daleko za jejími hranicemi. Jenže výsledkem nebyla stabilnější periferie. Výsledkem byl rozvrácený Blízký východ, migrační tlaky, nové konflikty a společnost, která se doma začala stále víc hádat o bezpečnost, hranice a identitu.

Nový jazyk moci 

Sedmou změnou byl jazyk. Slova jako bezpečnost, hrozba, extremismus, radikalizace, dezinformace nebo odolnost se stala běžnou součástí politické řeči. Sama o sobě nejsou špatná. Problém začíná ve chvíli, kdy se používají jako nástroj k umlčení debaty. Po 11. září se ukázalo, že kdo ovládne jazyk strachu, má velkou moc. Může určovat, kdo je rozumný a kdo nebezpečný, kdo je odpovědný a kdo podezřelý, kdo chrání společnost a kdo ji údajně ohrožuje.

Nejen vzpomínat, ale ptát se 

Po pětadvaceti letech tedy nejde jen o vzpomínku na jeden tragický den. Jde o bilanci celé epochy. 11. září otevřelo dveře světu, ve kterém se válka může protahovat donekonečna, dohled se může vydávat za ochranu, propaganda za odpovědnost a omezování svobody za nutnou cenu bezpečí.

Nejdůležitější otázka proto nezní jen: co se tehdy přesně stalo? Ta otázka je samozřejmě legitimní. Ale stejně důležitá je otázka druhá: co všechno se po 11. září stalo možným?

A tady je odpověď nepříjemná. Možným se stalo mnoho věcí, které by svobodná společnost měla přijímat jen s krajní opatrností. Preventivní války. Tajné věznice. Masové sledování. Trvalý stav ohrožení. Mediální kampaně ve prospěch zásahů. Odevzdávání občanských svobod výměnou za slib bezpečí.

Čtvrt století po 11. září bychom proto neměli jen vzpomínat. Měli bychom si znovu položit obyčejnou, ale zásadní otázku: jsme dnes svobodnější, bezpečnější a pravdivěji informovaní než tehdy?

Pokud odpověď není jasné ano, pak je povinností každého přemýšlivého člověka nezůstat u výročních frází. Protože dějiny 11. září nejsou jen dějinami jednoho útoku. Jsou také dějinami toho, jak snadno lze pod tlakem strachu přestavět celý svět.