Paraziti, které nevolíme

Rostislav Čuba

Pomalu se rozbíhají předvolební kampaně a my se znovu chystáme naslouchat lidem, kteří nám budou slibovat prosperitu, bezpečí a šťastnější zítřky. Budeme mezi nimi hledat čestné osobnosti schopné porozumět společnosti a jejím problémům, politiky, kteří ještě vědí, že smyslem veřejné moci není spravovat sebe samu, nýbrž vytvářet podmínky pro růst životní úrovně obyvatel, a nakonec vybereme ze jmen vytištěných na hlasovacích lístcích. 

Skutečný život města se však neodehrává pouze před zraky voličů, neboť vedle zvolených představitelů existují lidé, kteří nikdy nekandidovali, o žádný mandát nežádali, a přesto dokázali získat vliv přesahující moc nejednoho zastupitele. Nevstupují do veřejného prostoru s programem, nepotřebují přesvědčit občany ani před nimi obhajovat výsledky své práce; postačí jim porozumět lidským slabostem, najít vhodné místo v systému a kolem sebe trpělivě utkat síť vztahů, drobných výhod, vděčnosti, pohodlí a obav. 

Každé město a každý region má své parazity. Volby se jich netýkají, protože politici přicházejí a odcházejí, zatímco parazit zůstává. 

Takový člověk nemusí být chudý, naopak může vlastnit značný majetek, několik pozemků nebo podnik, jehož výnos je nepřímo chráněn rozhodnutími veřejné moci. Podstatné však není, kolik vlastní, nýbrž co vytvořil. Za jedním člověkem zůstane továrna, škola, nemocnice, vědecké dílo, kniha, generace studentů, pracovní místa nebo služba, která změnila životy druhých; za jiným zůstanou parcely, výjimky, vztahy a schopnost stát u cizí hodnoty dříve, než se začne rozdělovat. 

Může tedy mít majetek, a přesto nemít dílo. 

Jmění totiž není totéž co úcta. Lze je zdědit, výhodně získat, vytěžit ze vztahů nebo nashromáždit v temném prostoru mezi veřejným rozhodnutím a soukromým prospěchem, zatímco úcta vzniká pomalu, z odpovědnosti, služby a vědomí, že člověk po sobě zanechal kus světa lepší, než jej převzal. Majetek může být zapsán v katastru a vyčíslen v účetnictví, avšak úcta se zapisuje jinam: do paměti lidí a nakonec i do samotného jména. 

Společnost tento rozdíl rozeznává, přestože jej neumí zachytit v žádném výkazu. Někdy stačí vyslovit určité jméno a chvíli poslouchat, co následuje. Namísto uznání přichází rozpačité ticho, lidé se rozhlédnou, ztiší hlas a teprve potom řeknou, co si skutečně myslí. Jeden člověk se může mýlit, avšak opakuje-li se stejná reakce napříč prostředím mezi lidmi, kteří se mnohdy ani navzájem neznají, přestává být pouhou osobní nelibostí a stává se společenským signálem. 

Tak vzniká rozsudek, který nevynesl žádný soudce, který nemá spisovou značku ani stanovený den, kdy bude zahlazen. Právní trest je ohraničen zákonem, má svou délku a jednou skončí, kdežto ztráta úcty se může přilepit ke jménu natrvalo. Majetek ji dokáže na čas přehlušit, moc ji může donutit mlčet, ale ani majetek, ani moc ji neumějí proměnit v respekt. 

Není to nic nového, neboť dějiny znají mnoho společností, které nezačaly upadat proto, že by jejich lidé přestali umět pracovat, nýbrž proto, že se mezi tvůrce hodnoty a výsledek jejich práce postupně postavila stále početnější vrstva těch, kteří sami nic nevytvářeli, ale naučili se z vytvořeného vybírat. 

Ve starověkých Athénách se drobní vlastníci půdy a řemeslníci dostávali do dluhové závislosti na bohatých věřitelích, přicházeli o půdu a v krajních případech ručili za dluh vlastním tělem. Hodnota ve společnosti stále vznikala, půda rodila, řemeslníci vyráběli a obchodníci obchodovali, jen stále větší část výsledku jejich práce odtékala k lidem, kteří stáli u dluhu. Ekonomická moc se postupně měnila v moc politickou a svobodní občané zjišťovali, že stát, jehož měli být spolutvůrci, se jim vzdaluje a stává se nástrojem těch, jimž dluží.

 Když byl Solón povolán, aby rozvrácené poměry napravil, neomezil se na úpravu úrokových sazeb ani na zmírnění nejviditelnějších následků. Reformou známou jako seisachtheia, setřesení břemen, zrušil dosavadní dluhy, osvobodil Athéňany, kteří pro jejich nesplacení upadli do otroctví, a do budoucna zakázal poskytovat půjčky zajištěné osobou dlužníka — jinými slovy, zakázal, aby člověk za dluh ručil vlastní svobodou a aby se jeho tělo po nesplacení závazku stalo majetkem věřitele. Solón totiž pochopil, že v okamžiku, kdy dluh neohrožuje pouze majetek člověka, ale dovoluje přivlastnit si člověka samotného, přestává být soukromým vztahem mezi věřitelem a dlužníkem a stává se nástrojem společenské nadvlády. Jestliže pak ti, kteří pouze vybírají, získají větší moc než ti, kteří vytvářejí, není již ohrožen jen majetek jednotlivce, nýbrž svoboda a samotná soudržnost celé společnosti. 

Také římské dějiny ukazují, jak pomalu může taková proměna probíhat. Drobní zemědělci, kteří po staletí tvořili hospodářský i občanský základ republiky, byli zatěžováni válkami, daněmi a dluhy, zatímco jejich půda přecházela do rukou velkých vlastníků. Vedle nich rostla vrstva výběrčích, prostředníků, finančníků, spekulantů a úředníků, jejichž existence byla závislá na hodnotě vytvořené někým jiným. Zákony proti lichvě přicházely opakovaně, avšak nedokázaly odstranit prostředí, v němž se výnos oddělil od tvorby a politický vliv od veřejné odpovědnosti. 

Řím se samozřejmě nezhroutil z jediné příčiny a bylo by laciné připsat pád celé říše pouze dluhu či lichvě. Jeho dlouhý úpadek však připomíná zákonitost, kterou lze v dějinách pozorovat znovu a znovu: společnost nezačne být skutečně slabá ve chvíli, kdy v ní chybějí schopní lidé, ale tehdy, když lidé vytvářející hodnotu musejí živit stále rozsáhlejší soustavu těch, kteří jen vybírají, přerozdělují a podmiňují vlastním svolením. Jakmile je výhodnější přiblížit se k rozdělování než něco vytvořit, společnost ztrácí nejen bohatství, ale také svůj mravní směr. 

Parazitní vrstva se přitom nikdy nespokojí s ekonomickým výnosem, protože dříve či později začne potřebovat politickou ochranu, úřednickou poslušnost a společenské uznání. Obklopí se proto lidmi, kteří za ni vyřizují, vysvětlují, omlouvají a nakonec i mlčí. Zpočátku jde o několik jednotlivců, později o celý způsob uvažování, v němž se tvorba stává pošetilostí a schopnost čerpat ze systému důkazem životní obratnosti. Ti, kdo ještě něco budují, se ocitají v menšině vůči těm, kteří stojí kolem nich s nataženou rukou, razítkem nebo výjimkou.

 Právě zde se historická lichva potkává s naším světem. Nemusí již mít podobu půjčky za přemrštěný úrok, protože její mravní princip se vrací všude tam, kde se příjem oddělí od odpovídající služby, kde jeden člověk bohatne z rozhodnutí, jehož cenu nesou druzí, a kde ti, kdo nic nevytvořili, získávají právo určovat podmínky lidem, kteří tvoří. Formy se během staletí změnily, podstata přežila. 

Tomáš Baťa představoval přesný opak takového světa. Dobře rozuměl tomu, že jeho vlastní úspěch nemůže dlouhodobě růst uprostřed chudého a zanedbaného města, neboť aby se dařilo jeho podniku, muselo se nejprve dařit lidem, kteří v něm pracovali, obchodníkům, u nichž nakupovali, řemeslníkům, jejichž služby potřebovali, a nakonec celému okolí, v němž společně žili. 

Ve svých dochovaných úvahách a projevech Tomáš Baťa tuto zásadu vyjádřil větou, která vypovídá nejen o jeho vztahu k majetku, ale také o tom, jak chápal odpovědnost člověka, jemuž se podařilo získat více než ostatním: "Nově získaným jměním mohu rozšířiti jenom životní úroveň svých zaměstnanců, ne však životní úroveň svou." 

S rostoucím majetkem podle něj nerostlo jen právo vlastníka užívat výsledky své práce, nýbrž především jeho povinnost rozšiřovat prostor prosperity kolem sebe. Když se stal starostou Zlína, nevnímal město jako kořist vítězů ani jako soubor funkcí, které je třeba obsadit, ale jako živý organismus, jehož jednotlivé části se mohou rozvíjet pouze společně. Budoval školy, bydlení, zdravotní péči, dopravu a veřejný prostor, zároveň však usiloval o nízké a předvídatelné místní zatížení, aby se ve městě mohlo dařit živnostníkům, obchodníkům, řemeslníkům i dalším podnikatelům.

Jedna z jeho nejdůležitějších změn přitom neměla podobu nové tovární budovy ani široké městské třídy. Baťa zavedl přehledné účetnictví městských financí, protože město podle jeho pojetí muselo vědět, odkud každá koruna přišla, kam odešla a jakou hodnotu vytvořila. Účetnictví pro něj nebylo skladem dokladů, v němž se formálně zakládají jednotlivé faktury, nýbrž svědomím hospodáře převedeným do čísel.

Bez přehledných účtů totiž nelze rozlišit veřejnou službu od soukromé výsady, oprávněný náklad od nevysvětleného úniku ani správu obecního majetku od rozdávání cizího. Kdo neví, kam odchází svěřená hodnota, nemůže věrohodně tvrdit, že ji spravuje, a kdo se tomu vědět brání, přestává být hospodářem, i kdyby jeho postup zůstával procesně bezvadný. 

Baťovo heslo "Moje drahé – obecní svaté" proto není jen půvabnou připomínkou první republiky, ale celou filosofií veřejné odpovědnosti sevřenou do několika slov. Člověk smí být velkorysý ze svého, ale z obecního se dary nerozdávají, protože obecní majetek nepatří tomu, kdo se k němu dostal nejblíže; byl mu pouze svěřen.

Tím se hospodář liší od parazita. Hospodář vytváří hodnotu a přijímá za ni odpovědnost, zatímco parazit rozdává hodnotu, kterou nevytvořil a která mu nikdy nepatřila. 

Představme si tedy město se zhruba sedmdesáti tisíci obyvateli, které po celém světě proslavil člověk považující přesné účty za předpoklad důvěry. Vedle veřejných parkovišť v něm stojí také jedno parkoviště soukromé, jehož tarif se odvíjí od cen na veřejných plochách. Zvýší-li město své parkovné, soukromému zájmu taková změna přirozeně prospěje, a to i za cenu, že veřejná parkoviště zůstanou z velké části prázdná.

Uveďme si však názorný příklad. Na jednom z parkovišť, jejichž vytížením byla potřeba přísné regulace obhajována, ukázala doložená statistika průměrnou obsazenost kolem jedné pětiny kapacity (19,4 %). Čtyři místa z pěti tedy zůstávala v průměru volná, přesto zde platil tarif, zatímco některá srovnatelná okolní města vybírají násobně méně. Běžný člověk přijede, vezme si lístek a při odjezdu zaplatí třicet korun; tato jednotlivá částka nikoho nezruinuje, a právě v tom spočívá dokonalost celého mechanismu, neboť jednotlivec ztratí málo, a proto se neozve, zatímco tisíce takových plateb již vytvářejí desítky milionů. 

Celou cenu navíc neplatí pouze řidiči. Parkovné nekončí okamžikem výjezdu, neboť ovlivňuje rozhodnutí, zda se člověk zastaví v dalším obchodě, posedí v restauraci, využije některou službu nebo se do centra příště vůbec vrátí. Jeden odborný výzkum zaznamenal v místech s dostatkem volné parkovací kapacity po zavedení poplatku u dvou provozoven téměř třicetiprocentní pokles zákaznické návštěvnosti. Nejde o automatický výpočet zlínské škody, nýbrž o varování, jak nepoměrně větší důsledky může mít poplatek, který v peněžence jednotlivce vypadá téměř zanedbatelně. 

Řidič zaplatí třicet korun, ale obchodník může přijít o zákazníka, restaurace o hosta, služba o zakázku a město o živé centrum. Jeden soukromý prospěch tak může být vykoupen mnohonásobně větší ztrátou okolí.

 Baťa věděl, že má-li se dařit jeho podniku, musí růst celé město. Parazit potřebuje pravý opak: aby město přijalo podmínky zvýhodňující jeho postavení, i kdyby jejich cenu zaplatili všichni ostatní. Baťa z vlastního úspěchu budoval město, parazit z města buduje svůj úspěch. 

Potom přicházejí účty. 

A nyní teprve začíná být náš příklad skutečně zajímavý. V účetnictví provozovatele byl za jediný rok vykázán výnos necelých sedmnáct milionů korun, zatímco výpočet vycházející z poskytnutých provozních údajů a schváleného sazebníku ukazoval tarifní hodnotu přesahující sedmdesát milionů. Přestože obě částky původně nebyly uvedeny na stejném základě z hlediska daně z přidané hodnoty, po zohlednění tohoto rozdílu mezi nimi stále zůstává přibližně padesát milionů korun. 

Samotný rozdíl ještě nevysvětluje, co se stalo, neboť jej mohou tvořit bezplatná pásma, zákonné nároky, rezidentní režimy, technické operace, výjimky a další oprávněná použití. Dokazuje však něco, co by mělo každého řádného hospodáře znepokojit: potřebu úplného, přezkoumatelného a v účetnictví zachyceného vysvětlení. 

Když jsme tento rozdíl popsali a prostřednictvím žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím požádali o jeho vysvětlení, dozvěděli jsme se, že jde pouze o náš názor. Není tomu tak. Názor může být náš, avšak provozní údaje poskytli oni, sazebník schválili oni a účetní výnos vykázali rovněž oni. Zpochybňovat lze výklad těchto čísel, nikoli povinnost vysvětlit vztah mezi nimi. Zeptali jsme se tedy znovu, z čeho se rozdíl skládá, a odpověď byla ohlušující nikoli tím, co obsahovala, ale tím, co v ní chybělo. Úplný rozklad jednotlivých režimů nemají. Dokumentace, podle níž byla některá parkovací oprávnění přiznávána a podle níž se ověřovalo trvání nároku, neexistuje. Kontroly měly být prováděny, jejich záznamy však nejsou. Téměř pětadvacet tisíc papírových výjezdových lístků nelze v předloženém systému propojit s úplným provozním a účetním vyhodnocením. Úplná rekonsiliace, která by jednotlivé režimy spojila do jednoho srozumitelného účtu, nebyla předložena, a když nakonec přišla otázka, zda bude po takovém zjištění provedeno mimořádné prověření, důvod k němu nebyl shledán. 

Město, které Tomáš Baťa začal spravovat přehledným účetnictvím, tak po sto letech dospělo k odpovědi: nemáme, a důvod zjišťovat více jsme neshledali. 

Kontrolní rozdíl přesahující padesát milionů se přitom neskrývá v jediné dramatické události, kterou by bylo možné snadno pojmenovat. Rozpouští se v souhrnných údajích, bezplatných pásmech, kartách, výjimkách, papírových lístcích a režimech, jež nikdo nespojil do jednoho přehledného účtu. Takové prostředí je pro parazita ideální, protože primitivní parazit bere pouze pro sebe, čímž se dříve či později prozradí, kdežto skutečně schopný parazit rozdává.

Jednomu poskytne kartu, druhému několik výjezdových lístků, třetímu pocit důležitosti a dalšímu ponechá naději, že si jej jednou také všimne. Z veřejné hodnoty vyrábí soukromou vděčnost, zatímco náklady rozptyluje mezi tisíce neznámých lidí, z nichž každý zaplatí jen svých třicet korun. 

Nejlepší úkryt pochybné výhody totiž není tma, ale dav nezpochybnitelně oprávněných. V jednom společném souboru proto mohou stát lidé s nesporným zákonným či společenským nárokem vedle jiných držitelů, u nichž nelze dohledat, podle jakých pravidel byla výhoda přiznána, jak se kontroluje její používání a proč má trvat bez omezení. Kdo by chtěl skutečně hospodařit, jednotlivé důvody by rozlišil, ocenil a zachytil v účetnictví; kdo rozlišovat nechce, ukryje nejasné mezi oprávněné a celý soubor prohlásí za nedotknutelný.

Taková výhoda nemusí člověka finančně změnit, protože postačí, když jej odliší od ostatních. VIP karta není jen úsporou několika desetikorun, nýbrž odznakem příslušnosti a tichým sdělením, že pro jejího držitele neplatí stejná pravidla jako pro člověka stojícího před závorou. Člověk ji může využít pro sebe, pro rodinu, známé nebo pro ty, před nimiž chce působit významně, ale její skutečná hodnota spočívá v pocitu výlučnosti: neplatíš, protože patříš mezi nás. 

Po přijetí podobné výsady se však mnohem obtížněji klade otázka, kdo ji zaplatil, podle jakého pravidla byla udělena a zda by stejnou možnost dostal člověk bez správných vztahů. Úplatek nemusí mít podobu obálky, neboť někdy postačí drobná výhoda placená někým jiným a vědomí, že její trvání závisí na zachování dobrých vztahů.  

Kdyby parazit rozdával vlastní peníze, mohl by být nazýván mecenášem. Protože rozdává cizí, zůstává parazitem, který z obecní výhody vytváří osobní loajalitu a s každým dalším darem získává dalšího člověka, jenž má důvod nevidět, neptat se a mlčet. 

Přesto není nejzávažnější samotný parazit. Ten obvykle ví, čím je, zná zdroj svého postavení a nepotřebuje sám před sebou vypadat jako řádný hospodář. Mnohem závažnější otázkou jsou lidé, za nimiž skutečně něco stojí a kteří mu dovolují existovat. 

V zastupitelstvu a kolem města působí lékaři, pedagogové, akademici, lidé spojení s vedením univerzity, vědci, manažeři, právníci, podnikatelé a představitelé dalších profesí. Někteří vybudovali firmy, jiní instituce, odbornou pověst nebo dlouholetou službu veřejnosti, a společnost jim svěřila úctu dávno předtím, než získali politickou funkci. Každý z nich by přitom ve své profesi přesně věděl, co má dělat: lékař by neignoroval nevysvětlený nález jen proto, že diagnóza může být nepříjemná, vědec by neodmítl data proto, že se mu nelíbí výsledek, manažer by ve vlastní instituci nepřijal rozdíl přes padesát milionů bez rozkladu a podnikatel by nesnesl tisíce oprávnění, jejichž původ a používání nelze doložit. 

Teprve ve veřejné funkci náhle nevědí nic. 

Dokud člověk nevěděl, mohl se odvolávat na nevědomost; jakmile však získal konkrétní informace, jeho mlčení změnilo povahu, přestalo být pouhou nepřítomností činu a stalo se rozhodnutím. Ne každý přitom mlčí ze strachu. Někdo nechce přijít o pohodlí, vztahy nebo společenské postavení, jiný doufá, že se výhoda jednou dotkne také jeho, a další si vytvoří procesní vysvětlení, podle něhož mu žádný předpis neukládá cokoli podniknout. 

Možná skutečně nic podniknout nemusí, neboť procesní rovina dovoluje člověku nedělat nic a zůstat beztrestný. Mravní odpovědnost však začíná tam, kde lze nečinně přihlížet, přestože je zřejmé, že se jednat má. Zákon vymezuje minimum vynutitelného chování, zatímco slušnost, odvaha a péče o svěřený majetek leží výše; svědomí totiž není procesní předpis a člověk může postupovat formálně bezvadně, a přece mravně selhat. 

V tomto bodě se znovu vrací starý historický obraz společností, v nichž ti, kdo něco vytvářeli, postupně ustupovali lidem, kteří pouze vybírali. Nebylo to jen proto, že by paraziti byli silnější, ale také proto, že se před nimi schopní a úctyhodní lidé začali ohýbat, nejprve kvůli klidu, potom kvůli výhodě a nakonec ze strachu, že by odpor mohl ohrozit jejich postavení. Čím více jich sklonilo hlavu, tím mocněji parazit působil, a čím mocněji působil, tím snadněji si každý další člověk vysvětlil, proč právě on nemůže nic změnit. 

Parazit přitom netouží jen po penězích, protože ty už často má. Touží po něčem, co si sám vytvořit nedokázal: po společenské úctě lidí, za nimiž zůstalo skutečné dílo. Potřebuje, aby si s ním podal ruku uznávaný podnikatel, aby vedle něj mlčel respektovaný akademik, aby jeho systém svou nečinností posvětil lékař, právník, pedagog nebo člověk stojící v čele vážené instituce. Doufá, že se na něj část jejich úcty přenese a překryje prázdnotu, kterou za sebou zanechává. 

Takový obchod však probíhá jinak, než si jeho účastníci představují. Úcta respektovaného člověka se na parazita nepřenese; místo toho se část společenského pohrdání, které ulpělo na parazitovi, přenese na člověka, jenž před ním poklekl. Parazit mu nabídne kartu, hrst výjezdových lístků, pocit bezpečí, zachování funkce nebo pouhé pohodlí, avšak spolu s výhodou mu předá i kousek vlastní pověsti, protože nic cennějšího ani nic jiného nabídnout nemůže. 

Člověk tak může v jediném okamžiku riskovat to nejvzácnější, co po desetiletí budoval v potu, námaze a často i osobních obětech. Ne majetek, který lze znovu vydělat, ani funkci, která stejně jednou skončí, ale úctu spojenou s jeho jménem. Tu získával pomalu, jednotlivými rozhodnutími, výsledky své práce a službou druhým, a přesto ji může poškodit jediným dlouhým mlčením ve chvíli, kdy už věděl. 

Společnost takové okamžiky vidí mnohem přesněji, než si lidé ve funkcích připouštějí. Zprvu se nic navenek nestane, nikdo nepřijde o titul ani o místo, na účet nedorazí pokuta a v úředním spise se neobjeví rozhodnutí o vině. Jen se při vyslovení určitého jména začne znovu opakovat ono zvláštní ticho. Lidé se rozhlédnou, ztiší hlas a k člověku, jehož jméno bylo kdysi vyslovováno s úctou, přidají neviditelný dovětek. 

Právě tento dovětek může být nejtěžším trestem, protože stejně jako byla úcta po léta vepsána do jména, může se k němu přilepit i temný přídavek připomínající chvíli, kdy jeho nositel věděl, a přesto se sklonil. Peníze se utratí, funkce skončí, výhoda pozbude platnosti a karta jednou přestane otevírat závoru, avšak paměť společnosti může zůstat. 

Parazitovi je Baťův úsudek bezpochyby lhostejný. Ví, čím je, zná zdroj svého postavení a má štěstí, že se s Tomášem Baťou už nemůže potkat. Mnohem nepříjemnější by takové setkání bylo pro lidi, kteří se celý život považovali za řádné hospodáře a kteří by si možná pokládali za čest podat Baťovi ruku. 

Měli by však uvažovat také o opačné možnosti: podal by ji on jim? 

Vážil by si člověka, který ve vlastní profesi vyžaduje přesnost, ale u městského majetku přijal odpověď "nemáme"? Podal by ruku volenému představiteli, jenž dostal provozní údaje, schválený sazebník, účetní výnos, kontrolní rozdíl přesahující padesát milionů a sdělení, že důvod k dalšímu prověření nebyl shledán, a přesto hledal především vysvětlení, proč se jej celá věc netýká? 

Baťa nebyl výjimečný pouze tím, co vybudoval, ale také vědomím, že schopnost budovat ukládá člověku větší odpovědnost než ostatním. Čím více úcty, vědomostí, postavení a moci člověk získal, tím méně se může omlouvat tím, že se raději nezeptal. Mlčení se potom stává zradou, nikoli ve významu trestního zákona, ale jako zrada svěřeného mandátu, důvěry voličů a nakonec i vlastní pověsti. 

Volič neposkytuje svému zástupci hlas proto, aby po zvolení hledal procesní důvody pro nečinnost. Svěřuje mu část své moci, protože jednotlivec sám nemůže kontrolovat městské společnosti, požadovat rozklad veřejných účtů ani napravovat systém výjimek. Mandát získává skutečný význam teprve ve chvíli, kdy je jeho výkon nepohodlný; jestliže volený představitel po získání vědomosti odmítne proniknout k podstatě a spokojí se s procesním úkrytem, nemusí porušit žádný zákon, ale zradí důvod, pro který byl zvolen. 

Nemusíme přitom zůstávat v jediném městě ani u jednoho parkoviště. Rozhlédneme-li se po krajích, státních podnicích, městských společnostech a veřejných institucích, své nevolené parazity si dokážeme rozpoznat sami. Někteří sedí ve vedení společností, jiní vlastní malý archiv cizích slabostí a další mají jen neobyčejnou drzost něco požadovat spolu s dlouholetou zkušeností, že jim někdo pokaždé vyhoví. Společný znak je prostý: nevytvořili hodnotu odpovídající tomu, co ze společnosti čerpají. 

Parazit však nikdy nežije sám. Potřebuje úředníka, který se nezeptá, politika, jenž nechce znát odpověď, respektovaného odborníka propůjčujícího nečinnosti svou autoritu a veřejnost smířenou s představou, že třicet korun, jedna karta nebo několik výjezdových lístků nestojí za konflikt. Tak vznikají systémy, které zdánlivě nikdo nevytvořil, za něž nikdo osobně neodpovídá a z nichž přesto mnozí čerpají. 

Potom přijdou volby a na náměstích se znovu objeví tváře kandidátů, kteří budou slibovat změnu, odpovědnost a lepší správu. My budeme pečlivě vybírat mezi lidmi, které můžeme zvolit, a sotva si všimneme těch, jejichž jména na žádném hlasovacím lístku nejsou. Volba může vyměnit starostu, radního, poslance nebo vládu, sama však neodstraní síť nevolených zájmů, výjimek a závislostí ani lidi, kteří se naučili přežít každé politické uspořádání. 

Rozhoduje však o jejich hostitelích. Až tedy půjdeme volit, neptejme se pouze, co nám kandidát slibuje, ale také jak jednal ve chvíli, kdy už věděl; zda žádal přehledné účty, chránil svěřený majetek a nebál se odpovědi, nebo zda si vytvořil pohodlné vysvětlení vlastního mlčení. Volbou však příběh nekončí. V okamžiku, kdy občané rozhodnou a z kandidáta se stane jejich zástupce, ocitne se před vlastní, mnohem osobnější volbou také on. 

Nikdo zvolený nemusí být hostitelem předem. Hostitelství není politická funkce ani nevyhnutelný důsledek mandátu, nýbrž rozhodnutí učiněné ve chvíli, kdy člověk již zná podstatné skutečnosti a volí mezi odpovědností a pohodlím, mezi ochranou svěřeného majetku a ochranou vlastního postavení. Dokud nevěděl, mohl se mýlit; jakmile však ví, je další krok pouze jeho. 

Parazita jsme nikdy nevolili. Zda jsme však zvolili jeho hostitele, ukáže teprve jejich vlastní volba.