Válka na Ukrajině nezačala v únoru 2022

Sergej Lavrov v Radě bezpečnosti OSN připomněl něco, co se z evropské debaty téměř vytratilo. Dnešní válka má svou historii. A čím déle ji budeme začínat až datem 24. února 2022, tím méně budeme rozumět tomu, proč se ji ani po letech bojů nedaří ukončit.

Když se dnes v Evropě mluví o válce na Ukrajině, její příběh většinou začíná jedním datem: 24. února 2022. Rusko překročilo ukrajinské hranice, začala rozsáhlá válka a od tohoto okamžiku se odvíjí téměř celý veřejný výklad konfliktu. Jenže dějiny nemají tlačítko „start“. Události, které vedou k válkám, obvykle vznikají mnoho let před prvním výstřelem. A právě to bylo asi nejzajímavější na vystoupení ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova na zasedání Rady bezpečnosti OSN 23. září. Ne proto, že bychom museli přijmout každou jeho větu, ale proto, že položil události posledních dvanácti let vedle sebe. A najednou z nich vzniká podstatně složitější obraz.

Co se vlastně stalo s únorem 2014?

Začněme událostí, o které se dnes skoro nemluví. Dne 21. února 2014 podepsal ukrajinský prezident Viktor Janukovyč dohodu s představiteli opozice. Po měsících protestů a násilností měla otevřít cestu k politickému řešení krize. Počítala s návratem k předchozímu ústavnímu uspořádání, vznikem nové vlády a předčasnými prezidentskými volbami. Nebyla to nějaká dohoda sepsaná na koleně mezi dvěma soupeřícími ukrajinskými tábory. U jejího vzniku byli ministři zahraničí Německa, Francie a Polska. O den později už však prakticky neexistovala. Janukovyč opustil Kyjev, moc převzalo nové vedení a Ukrajina vstoupila do úplně jiné politické éry.

O tom, zda šlo o revoluci, převrat nebo důsledek rozpadu Janukovyčovy moci, se vedou spory dodnes. Mnohem méně se ale mluví o jednodušší otázce: Proč se dohoda garantovaná třemi významnými evropskými státy rozpadla prakticky během několika hodin? Právě tady začíná řetěz událostí, který už nelze oddělit od toho, co následovalo. Krym. Donbas. Ozbrojené povstání. Ukrajinská vojenská operace. Tisíce mrtvých ještě dávno před únorem 2022. Evropská politika přitom tehdy stále tvrdila, že konflikt lze vyřešit diplomaticky. A právě proto přišel Minsk.

Minsk měl být cesta z války

Minské dohody jsou dnes téměř zapomenutou kapitolou. Přitom ještě před několika lety byly považovány za hlavní cestu k ukončení konfliktu na Donbasu. V únoru 2015 vznikl balík konkrétních opatření: příměří, stažení těžkých zbraní, ústavní změny, zvláštní postavení některých oblastí Donbasu a postupné obnovení ukrajinské kontroly nad hranicí. Nešlo přitom o nějakou soukromou iniciativu Moskvy. Dohody dostaly i podporu Rady bezpečnosti OSN. Přesto se nikdy nenaplnily.

Léta se jednotlivé strany obviňovaly, kdo Minsk porušuje více a kdo méně. Dnes už možná není nejzajímavější samotný spor o jednotlivé body, ale to, co zaznělo později. Angela Merkelová po odchodu z funkce otevřeně připustila, že minské dohody poskytly Ukrajině čas, během něhož mohla zesílit. Ukrajina podle ní tento čas skutečně využila. To je mimořádně důležitá věta. Nemusíme z ní automaticky vyvozovat, že celý Minsk byl od první minuty podvod. Pokud však měla být dohoda cestou k míru a nakonec se zároveň stala prostorem pro vojenské posílení jedné ze stran, potom je zcela legitimní ptát se, co vlastně evropská diplomacie tehdy dokázala – a především co tím připravila do budoucna.

Mezitím se měnila samotná Ukrajina

Do tohoto příběhu patří ještě jedna věc, která bývá v evropské debatě často odbyta jako ruská propaganda: postavení ruštiny a ruské kultury na Ukrajině. Jednoduchá věta „Ukrajina zakázala ruštinu“ samozřejmě nevystihuje celou realitu. Lidé na Ukrajině rusky mluvit mohou. Jenže tím problém nekončí. Od roku 2017 následovala série kroků, které zásadně posilovaly ukrajinštinu ve školství, médiích, kultuře a veřejném prostoru a současně zmenšovaly prostor pro ruštinu. A výhrady k této politice neměla pouze Moskva. Kritické připomínky zaznívaly také z evropských institucí zabývajících se právy jazykových menšin.

Pro člověka v Praze, Berlíně nebo Paříži může otázka jazyka působit jako okrajový spor. Pro zemi, kde miliony lidí po generace používaly ruštinu jako svůj první nebo běžný jazyk, to ale okrajová otázka není. Jazyk není jen způsob komunikace. Je to rodina, literatura, kultura, paměť a identita. A když se konflikt mezi dvěma státy začne současně promítat do jazyka a kulturní identity milionů obyvatel, přestává být pouze sporem o hranice.

Pak přišel rok 2022

Rusko 24. února 2022 zahájilo rozsáhlou vojenskou operaci proti Ukrajině. Tento okamžik nelze obejít. Jenže ani tehdy ještě diplomacie úplně nezmizela. Během několika týdnů začala jednání, nejdříve v Bělorusku a později v Istanbulu. Dnes už víme, že nešlo jen o několik zdvořilostních setkání před televizními kamerami. Vznikal konkrétní rámec možného uspořádání. Diskutovala se neutralita Ukrajiny, bezpečnostní záruky, její budoucí vztah k NATO, některé vojenské otázky i územní problémy.

Jednání nakonec zkrachovala. Dodnes se vede spor o to, jak velkou roli sehrála cesta britského premiéra Borise Johnsona do Kyjeva, změna situace na bojišti, události v Buči nebo neochota jednotlivých zemí poskytnout požadované bezpečnostní garance. Není nutné si z tohoto sporu vybírat jednoduchou legendu. Podstatnější je něco jiného: na jaře 2022 existovala diplomatická cesta, o níž se vážně jednalo. Nevznikla až dnes, po letech bojů a statisících mrtvých či zraněných. Existovala několik týdnů po začátku války. A skončila.

Kolikrát ještě potřebujeme promarnit možnost jednat?

Tady se dostáváme k jádru problému. Za posledních dvanáct let tu nebyl jeden jediný okamžik, kdy se Evropa náhle probudila do války. Byla tu dohoda z 21. února 2014. Byl Minsk. Byl normandský formát. Byla jednání v Istanbulu. Byly další diplomatické pokusy. A mezi nimi pokaždé následovala další eskalace. Více mrtvých. Více zbraní. Více nenávisti. A pokaždé také vyšší cena, za kterou by bylo možné konflikt ukončit.

To je možná nejdůležitější věc, kterou Lavrovův projev připomněl. Nejde jen o to, kdo na mapě získá několik okresů nebo kde nakonec povede demarkační čára. Problém je hlubší. Po více než deseti letech konfliktu tu stojí dvě společnosti, které se stále více vzdalují. Ukrajina buduje svou identitu stále výrazněji mimo ruský kulturní a politický prostor. Rusko naopak považuje postavení ruského obyvatelstva, ruštiny, pravoslaví a bezpečnostní neutralitu Ukrajiny za otázky, bez jejichž řešení nebude žádné poválečné uspořádání trvalé. To se nedá vyřešit jen pravítkem na mapě.

A právě tady Evropa stojí před nepříjemnou otázkou

Evropští politici dnes stále častěji mluví o dlouhodobém vojenském ohrožení ze strany Ruska. Evropské státy zvyšují obranné rozpočty, budují nové vojenské kapacity a otevřeně mluví o přípravě na možný konflikt. Současně však existuje překvapivě málo veřejného prostoru pro otázku, jak má vypadat bezpečnostní uspořádání Evropy poté, co jednou válka na Ukrajině skončí. Protože skončit jednou musí. Rusko nezmizí. Ukrajina nezmizí. Evropa se také nikam neodstěhuje. Budou vedle sebe.

A právě proto nestačí celý konflikt vysvětlovat jedinou větou: Rusko napadlo Ukrajinu v únoru 2022. Ano, napadlo. Ale jestli chceme pochopit, proč se tak stalo a proč je po tolika letech tak obtížné najít cestu ven, musíme se vrátit mnohem dál. K roku 2014. K dohodě, která nevydržela ani den. K Donbasu. K Minsku a jeho nenaplnění. K otázce jazyka a identity. K bezpečnostnímu konfliktu mezi Ruskem a NATO. K Istanbulu v roce 2022. A také k tomu, jakou roli v jednotlivých okamžicích hrála Evropa.

Proto stojí Lavrovův projev za poslech

Ne proto, že by Sergej Lavrov vlastnil jedinou správnou verzi moderních dějin. A už vůbec ne proto, že by jeden projev mohl smazat všechno, co se od února 2022 stalo na ukrajinských bojištích a ve městech. Je zajímavý z jiného důvodu. Vrací do debaty příčiny. V Evropě jsme si totiž zvykli mluvit především o důsledcích. Kolik dodat zbraní, kolik dát peněz, jaké přijmout sankce, jak zvýšit zbrojní výrobu a jak dlouho ještě konflikt potrvá. Mnohem méně často se ptáme, jak jsme se sem vlastně dostali.

A ještě méně se ptáme, které okamžiky mohly vývoj změnit a proč se to nestalo. To nejsou otázky, které bychom měli zakazovat jen proto, že se nehodí do převládajícího výkladu války. Naopak. Právě podobné otázky by si měla pokládat každá společnost, pokud nechce jednou zjistit, že se z války, která měla zůstat vzdáleným konfliktem, stal problém celé Evropy.

Po dvanácti letech od Majdanu a po více než čtyřech letech rozsáhlé války možná není největším problémem nedostatek odpovědí. Možná jsme si jen některé otázky odnaučili pokládat.