Objednávka knihy "O skřítkovi Dobřejovi"

Ryze česká pohádka O skřítkovi Dobřejovi pro Vaše děti je již vytištěna a rozesílá se. Cena knihy je 350 Kč. Napište si o ni i Vy:

Přečtěte si ukázku:

O skřítkovi Dobřejovi

Máte rádi tajemství? Tak já vám jedno prozradím. Týká se skřítka Dobřeje. Je to malý ušatý skřítek s dobrým a laskavým srdíčkem. Skřítkové bývají dobří, ale Dobřej je obzvláště dobrý skřítek. Tihle ušatí mužíčci mají hrozně rádi lidi. Mají je dokonce tak rádi, že si roky počítají ne od toho, kdy přišli na svět, ale jak dlouho už pomáhají lidem. Takže když skřítek řekne, že mu jsou 2 roky, znamená to, že už někde 2 roky pomáhal. A jsou skřítkové, kterým je i 5 let, i 45 let, dokonce jednomu je 350.

Kolik let je skřítkovi Dobřejovi nevím. Ale vím, že se ve své kamenné komůrce v lese u potoka začal nudit a řekl si: "Musím se jít podívat ven." Šel, šel, až došel do jednoho města. Zalíbily se mu velké domy - paneláky. A tak si řekl: "Sem půjdu."

Našel jeden pěkně upravený, kde bydlí babička s dědečkem a za nimi jezdí tříletá holčička. Srdéčko mu plesalo samou radostí, jak se moc těšil na setkání s nimi. Ono to totiž není jen tak. Skřítkové se mohou ukázat pouze holčičkám a chlapečkům, kteří ještě nechodí do školy a babičkám a dědečkům, kteří už nechodí do práce. 

A tak skřítek Dobřej šel na návštěvu k babičce a dědečkovi. Přišel otevřeným oknem, to skřítkové mohou, uklonil se a povídá: "Dobrý den, já jsem skřítek Dobřej a přišel jsem si k vám popovídat."Ale babička s dědečkem ho ani neviděli, ani neslyšeli, protože oba ještě chodí do práce, a tak mu nemohli odpovědět. Skřítka to zamrzelo. Pomyslel si: "Já na ně tak slušně a oni mi ani neodpoví."

Bručel: "Haló, tady jsem." A zase nic. Tak ho napadlo, že by si ho mohli všimnout, kdyby schoval dědečkovi jednu ponožku. Dědeček s babičkou ponožku hledali, ale skřítka neviděli. Tak skřítek zas schoval babičce brýle, pak klíče od sklepa a nakonec lžičku, se kterou holčička tak ráda jedla polívčičku. Ale nic nepomáhalo. Stále ho neviděli.

"Ach jo," pomyslel si skřítek Dobřej, "musím počkat na holčičku, až přijde na návštěvu." Sedl si na opěradlo gauče do kouta, aby viděl na televizi i na jídelní stůl a řekl si: "Tady se mi líbí. Tady budu na holčičku čekat." Chvíli se díval na televizi a pak začal dřímat. Skřítkové umí dlouho dřímat. A co teprve náš skřítek Dobřej? Ten bude dřímat tak dlouho, dokud holčička nepřijde na návštěvu k babičce a dědečkovi.

....

Nemoc

Skřítek Dobřej podřimuje na opěradle gauče a pozoruje babičku. Babička běhá po bytě a přitom stále něco povídá do telefonu. Skřítek náhle zpozorní, když uslyší, jak babička říká: "Má teplotu? Dáváš jí čaj? Leží?"

Ty otázky skřítka Dobřeje nadzvedly. Holčička je nemocná! A než bys řekl švec, a to se řekne rychleji, než třeba Popokatepetl, seskočil z gauče a už pelášil za holčičkou. Ani se neptal, kde holčička bydlí. Nemusel. Skřítkové, když mají někoho rádi a ten někdo má zase rád je, vidí jeho srdíčko ať je kdekoliv na světě. A podle toho srdíčka ho vždycky najdou.

Skřítek Dobřej doběhl k holčičce, posadil se k ní na kraj postele a povídá: "Ahoj, ty jsi nemocná?"

"Bolí mě v krku a mám teplotu," postěžuje si holčička. "A taky mi je smutno."

"Aha," odpoví Dobřej. "Víš, co? Budu ti vyprávět pohádku, abys nebyla smutná a rychle se uzdravila a abychom si zase mohli u babičky hrát a povídat."

"Tak jo," řekla holčička a zavřela oči, aby se jí lépe poslouchalo.

Dobřej holčičce vypráví pohádku O povídavé ruské zmrzlině:

Jednou takhle odpoledne přivezli do obchodu zmrzliny, nanuky, zmrzlinové dorty a další pochoutky. Pan řidič, co je přivezl, je hezky v krabicích odnesl do obchodu a dal prodavačce, paní Hance.

"Na tuhle krabici s ruskými zmrzlinami si dejte pozor," povídá jí, "celá se mi třese, málem mi upadla." A odešel.

"Co mi to povídá?" diví se paní Hanka a uklízí zmrzliny do mrazáku.

Jen zavře mrazák, tu se oklepe jedna ruská zmrzlina a otočí se k čokoládovému kornoutu: "Povídám ti, že mi dalo hodně práce, abych se sem dostala."

"Proč by ses sem chtěla dostat?" bručí kornout. "To je snad jedno, do kterého obchodu přijdeš, ne?"

"Ale to není pravda," povídá zmrzlina. "Tady v tomto baráku bydlí jedna paní - babička - a k ní chodívá jedna roztomilá holčička, co má ráda babičku a dědovi říká "můj dědečku". A ta holčička s tím dědečkem strašně rádi mlsají zmrzlinu."

Kornout na ni chvíli kouká a pak řekne: "No jo, to je důležité, abychom lidem chutnali, jinak bychom nebyli."

"No právě," povídá zmrzlina, "a té holčičce s tím dědou to tak strašně chutná, že žádná jiná zmrzlina není tak šťastná, jako ta, kterou jedí oni dva."