Z archívů germanizace a teroru vůči obyvatelům českých zemí 1939-1945

PhDr. Josef Skála

25.5.2023

Od 15. března 1939, kdy nacistické Německo okupovalo i torzo samostatné republiky, uplynulo letos už 84 let. Řady očitých svědků řídnou. Řídne i pravda o největší tragédii našich novodobých dějin. Připomeňme si ji z autentických dokumentů samotné okupační moci. A také hitlerovské "páté kolony" přímo na našem území. Na téma "vyhnání, nemajícího ani morální, ani politické oprávnění", se loni nechala slyšet i spolková kancléřka Merkelová. Pokusy "přepsat dějiny" však vyvrací samy nacistické fermany.

Sudetoněmecká agentura, řízená z Berlína, se zaštiťovala "právem na národní sebeurčení". Přitakáním té demagogii si umyla ruce i mnichovanská politika Londýna a Paříže. Co bylo pravým cílem sil, dožadujících se "Heim ins Reich", obnažuje už "akční program" Sudetendeutsche Partei, nalezený v Henleinově kanceláři v Aši. Už několik měsíců před Mnichovem uvádí:

"V tomto základním konfliktu nejde jen o sudetoněmecký problém, ale o celkovou otázku dnešního Československa (…) Pokud jde o české země, musí Německá říše na základě tisíciletých historických skutečností opět uplatnit říšské právo a začlenit tyto země bezezbytku až po staré říšské hranice, platné do roku 1868 (Malé Karpaty)." Logicky si to, stojí v "akčním plánu", vyžádá intenzívní "vnitropolitickou a zahraničně politickou propagandu během celé akce". Má se opírat hlavně o "dva pilíře". Prvým je legenda na téma "Čechy - ´citadela Německa´ ve středověku". "První země Německé říše." "Srdce Germánie." Druhým – "důrazné vyzdvižení skutečnosti , že Československo (v originále ´Tschechei´) svým spojením s Moskvou čím dál víc vytváří ve střední Evropě bolševické ohnisko požáru a nákazy prvního stupně, jehož působení je především namířeno proti Německé říši a jehož odstranění poslouží konsolidaci evropského míru". Právě "poukaz na bolševickou hrozbu", připisovanou československé liberální demokracii, má "případ Čechů ukázat jako výjimečný" – a touto "historickou ojedinělostí českých zemí uklidňovat jiné sousední národy".

Tím méně servítků si bralo sdělení do vlastních řad: zatímco teď "počet Němců v českých zemích přesahuje čtvrtinu celkového počtu obyvatelstva", "po začlenění českých zemí do Německé říše budou Češi představovat jen asi 8 % celkového počtu jejího obyvatelstva". Přičemž "důležitým šachovým tahem proti všeslovanským myšlenkám" má být i "zcela rozdílné zacházení s Čechy a se Slováky". Vůči těm druhým má "Německá říše vystupovat jako ručitelka úsilí o samostatnost, zakotvené v Pittsburské smlouvě (Germania divide et impera)". Naproti tomu "náš poměr k problému českého národa vyžaduje pečlivě vyvážit nutné německé požadavky a taktické potřeby mezinárodní situace". Na "češství nemůžeme pohlížet jako na svébytný národ" už s "ohledem na promísení krve, známé od raných germánských dob". Až "protiněmecká propaganda v devatenáctém století" prý "dokázala Čechy odcizit německému životnímu prostředí". To zvrátit je "pro Německou říši životní nutností". K "českému obrození už nesmí nikdy v dějinách dojít". "Každou možnost takového obrození je nutno zničit od základu."

V "německém zájmu" je tak i "potlačit český jazyk" (dosáhnout, "aby úplně zmizel"). Chce to však "správný taktický postup". "Zejména o vyhlazení jazyka – jakožto programu – by se nemělo mluvit vůbec." Neboť "české národní uvědomění rozdrtíme tím spíš, čím menší bude mít náš nepřítel možnost svádět s námi pouhý zápas o jazyk". Skutečný cíl totiž míří mnohem dál: "rozbití českého národního vědomí, pronikání do české jazykové oblasti německým osídlováním, převádění (také částečné přesídlení) Čechů do nerozlučné duchovní i fyzické spojitosti s Německem". A to od "prvních hodin a dnů vojenských bojových opatření" - a "systematicky po celé generace dopředu".

Nešlo o slohové cvičení izolovaného grafomana. Citujeme z "akčního plánu" kolektivní vlastizrady:

"Otázka státní budoucnosti českých zemí nebude nadhozena vůdcem sudetských Němců, ale přímo říší." Odmítne-li se ČSR podvolit dobrovolně, "bude v dohodě s vůdcem a říšským kancléřem nutno usoudit, že již nastal okamžik, aby vůdce Sudetendeutsche Partei prohlásil nezávaznost zákonů československého státu a požádal o pomoc vlády evropských velmocí". Ba aby "sudetským Němcům zakázal jakoukoli službu pro československý stát, zejména službu ve zbrani" a "prohlásil všechny přísahy, složené sudetskými Němci tomuto státu, za neplatné." A naopak sám "povolal do služby ve zbrani proti češství".

I sudetoněmecká iredenta totiž totiž plně sdílí názor, že "pro wehrmacht je německé národní území Československa vlastní zemí, nepřátelskou zemí je české národní území". Tomu se mají plně podřídit i všechna "operativní opatření a bojové akce". Tak aby byly "vedeny na českém území už od prvého okamžiku a s největší ostrostí ve smyslu totální války". Aby tu i "letectvo zasáhlo nejen známé opěrné body vojenské dopravy, zbrojní střediska atd., ale i hustě obydlená ohniska bolševické a husitské nenávisti". Tedy především "Prahu a její předměstí, dále pak Plzeň, Kladno, Brno, Moravskou Ostravu" i "menší střediska jako Pardubice, Hradec Králové, Mladou Boleslav, Tábor Slaný, Českou Třebovou, Olomouc, Přerov, Břeclav, Blansko atd." Naproti tomu tam, kde je česká populace v menšině, se má "postupovat tak, aby se německé obyvatelstvo pokud možno šetřilo (např. zničení nádražních objektů v České Lípě, Jihlavě nebo mostu přes Labe u Litoměřic)". I s tímto zadáním budou "velitelským štábům wehrmachtu, až po prapory, přiděleni pro postup na území za dnešní říšskou hranicí jako poradci v národnostně politických otázkách sudetští Němci, obeznámení se zemí a s obyvatelstvem".

Zatímco všichni ostatní "bojeschopní sudetští Němci se shromáždí podle příkazů vůdce sudetských Němců na říšském území, zformují se z nich jednotky a zasadí se v dohodě s vůdce sudetských Němců". Hned po "zahájení nepřátelských akcí" bude "opětovně oznámeno českým rozhlasem atd., že život a majetek sudetoněmeckých soukmenovců je pod ochranou Německé říše". Zato "proti každému nepřátelskému činu se zakročí podle zásady ´oko za oko, zub za zub´ v poměru jedna ku deseti". Všechny "nepřátelské činy z české strany budou stíhány s krvavou přísností". Souběžně musí "začít čilá podvratná propaganda v řadách Čechů", hlavně "rozhlasem", pro nějž se mají už "připravit texty" i "hlasatelé a hlasatelky s výbornými českými jazykovými znalostmi" (vedle "letáků shazovaných z letadel a provolání, vyvěšovaných postupujícími vojsky").

Zaměřit se má "především proti české inteligenci (advokáti, profesoři učitelé, novináři), která 100 let kázala českému lidu falešnou ideologii a jen Čechy uvrhla do neštěstí a zkázy". Neb ve skutečnosti jsou prý "dějiny Čech německými říšskými dějinami". A cokoli se tomu stavělo či staví na zadní, prý bylo a je "zradou na střední Evropě". S "veškerou ostrostí" je "třeba napadnout hlavně bolševické a bolševikům nakloněné vůdce". Hned po okupaci Prahy "proklamovat opětovné přivtělení českých zemí do Německé říše". Zatímco "případné další české pokusy o odpor označit za pokusy o povstání, zničení hospodářského a jiného majetku za sabotáž".

"Akční plán" obsahuje i jiný doličný předmět. Strůjci mnichovské zrady ho drželi za sedmero západy. Jako hrob o něm mlčí i slety sudetoněmeckého landsmanšaftu. Nehlesnou o něm ani jejich čeští hosté, podbízející se "milým krajanům". "Vůdce sudetských Němců" – stojí v lejstru, objeveném v Henleinově pelechu – je ve smyslu nacistické hierarchie "gauleiterem sudetských Němců už od roku 1935". A proto má právo být "jmenován ´říšským místodržícím pro české země´". Aby na "sudetoněmeckém území provedl co nejdříve vnitropolitické uspořádání podle zásad NSDAP a správního řádu Německé říše". A aby agilně přispěl i k tomu, že se "všechna ústřední místa bývalého československého státu obsadí Němci, včetně sudetských Němců, především s českými jazykovými znalostmi". A "totéž platí pro správu v oblastním měřítku a pro autonomní orgány".

Němci, o něž se Hitler opřel v českém pohraničí, drží hned několik rekordů. Za rámeček si nedají ani jeden. Za provokace a teror proti vlastní zemi jich obdrželo nacistické metály více než milión – téměř polovina všech v dospělém věku. Vyšší, než z území "Třetí říše", byl v přepočtu na 100.000 obyvatel i jejich podíl v SS, gestapu a dalších represívních složkách, také však padlých na frontách nacistické agrese. Ještě dál, než praxe "Protektorátu Böhmen und Mähren", však v mnohém mířily už jejich cíle z dob před Mnichovem. Ilustruje to i citovaný "akční plán". Na "českém jazykovém území" počítá s "rozdělením a rozptýlením českého národního celku". S "němčinou jako jediným veřejně platným jazykem". S tím, že "veškeré české školství a osvěta se až na další uzavírají" ("Zásadně existuje jen německé školství, a to od mateřské školy.") I s tím, že se "znovu zavedou místní názvy platné v 19. století a budou jedině platné". Že "všechny české svazy a spolky" i "kulturní a vědecké instituce dostanou komisaře s cílem, aby byly převedeny do německých institucí". A také "česká knihkupectví se zavřou a české knihovny se zabaví" (včetně "pramenů českých národních dějin a památek v archívech a sbírkách"). Zatímco "široké vrstvy českého obyvatelstva (průmysloví dělníci) mají být přesídleny do mimočeských oblastí". V případě "českých branců" se s "povoláním do služby ve zbrani" sice nepočítá. Zato však "musí sloužit dva půl roku v pracovní službě" a být "rozděleni po malých skupinách mezi německé mužstvo". "Kdy bude možno Čechy povolat do služby ve zbrani, je otázkou na celé generace." Tak ovšem, aby to "pro Čechy znamenalo vytouženou čest". V "už jednou rozloženém stavu" je podle "akčního plánu" potřeba udržovat celý "český národ ve prospěch němectví". A krok za krokem tak dosáhnout, že se "široké vrstvy českého obyvatelstva přihlásí k německé národnosti". To vše stojí černé na bílém už v henleinovském scénáři, sepsaném zhruba půl roku před mnichovským diktátem.

Nacistická okupace to posunula do "praktické roviny". Autorem jedné z prvních koncepcí byl "zmocněnec branné moci u říšského protektora" generál Friderici. "Teď, kdy je Němec neomezeným pánem v českomoravském prostoru" – píše v červenci 1939 – "stojí před rozhodnutím, jak má tento problém vyřešit s konečnou platností". Protože "radikální prostředek fyzického vyhubení" není za "momentálních podmínek možný" – uvádí v době, kdy II. světová válka ještě nevypukla – "cíle se musí dosáhnout jiným způsobem". A sice tak, že se "zruší české společenství v územním a duchovním smyslu". Jak cestou "vystěhování a odstěhování", tak "absorpce ve velkoněmeckém prostoru". První podmínkou je "odstranit z prostoru Čechy/Morava jeho vedoucí vrstvu". Zatím dokonce i "po dobrém". "Usnadnit každé vystěhování české inteligence." Na "dobře placená místa ve vzdálených světadílech". Tam je "musí následovat i celé příbuzenstvo". V "zájmu velkého cíle rozbití české vůdcovské vrstvy" by se sice "muselo počítat s přijetím českých živlů do velkoněmeckého prostoru jako s nutným zlem". Budou-li v něm však náležitě "rozptýleny", "lze s určitostí očekávat, že většina z nich se jako jednotlivci ve velkém německém prostoru v krátké době přeorientuje". A bude na "svou vážnost a na svůj příjem hrdá" natolik, že se "už v příští generaci bude cítit jako Velkoněmci". Tím snáz pak bude "přimknout českomoravský prostor v dohledné době bez podstatných otřesů a bez zahraničně politického zatížení na věčné časy vnitřně k Německu".

31. srpna 1940 adresují Hitlerovi svůj návrh "budoucího uspořádání českomoravského prostoru" K. von Neurath, "zastupující říšský protektor" , a K. H. Frank. Úvodem přiznávají, že obyvatelstvo okupované země "pohlíží na Němce jako na obtížného vetřelce a touha po návratu starých poměrů trvá v rozsáhlé míře, i když není vyslovována". Lidé se sice "vcelku podrobují novým poměrům", většinou však jen "proto, že se obávají následků neposlušnosti". Lze přitom předpokládat, že "toto stanovisko bude trvat ještě delší dobu".

"Konečné řešení české otázky", uvádí tandem nejvyšších činitelé protektorátní moci, tkví v "začlenění beze zbytku do Velkoněmecké říše" – a z "hlediska národnostního" pak v "zaplnění tohoto prostoru německými lidmi". Za "nejradikálnější a teoreticky nejdokonalejší řešení" označují "totální vysídlení všech Čechů z této země a její osídlení Němci". To ovšem, konstatují obratem, zatím "není možné, protože není dost německých lidí, aby bylo možno ihned naplnit všechny prostory". A tak "i když se uznává naléhavost právě poněmčení českomoravského prostoru" – kam lze navíc "Němce dostat snadněji než do Polska" – příliš "brzké provedení radikálního řešení" by způsobilo, že "pole zůstanou neobdělána a pole zpustnou", což "z celkového hlediska není možné". "Totální vysídlení Čechů" by si "vyžádalo desetiletí" – a "pro zaplnění tohoto prostoru německými lidmi" navíc "ani není nutné".

I na českém území, píší Neurath a Frank, je totiž "člověk překvapen velkým počtem plavovlasých lidí s inteligentními tvářemi a dobrou stavbou těla". Hlavně prý díky "silnému smísení krve s Germány uplynulém tisíciletí". Což prý umožňuje, aby se "individuálním šlechtitelským výběrem zachovali Češi, vhodní pro germanizaci z hlediska rasy, a aby se na straně druhé vypudily rasově nevhodné nebo říši nepřátelské živly". Především "vrstva inteligence, vzniklá v posledních 20. letech". Poněvadž ke "spravování českomoravského prostoru jedině německými úředníky máme nedostatek lidí", nezbývá než počítat i s účastí těch českých. S tím ovšem, že to bude "německá správa", kdo "bude vykonávat dohled", "dávat směrnice" a "vydávat nařízení" tak, aby "zájmy Velkoněmecké říše byly vždy zachovávány a podporovány".

Uvalením "protektorátu" ještě "český problém nelze považovat za vyřešený". Představuje pouhý "počátek celé procesu". Už sice "odpadla jistá část zahraničně politických ohledů", jež ani "Třetí říše" nemohla plně ignorovat před Mnichovem, okupací a propuknutím druhé světové války. Právě ta ovšem další postup přechodně "brzdí, protože nutnost, aby se protektorát podílel na válečně důležitých výkonech" – hlavně "výroby zbraní a střeliva" – nezastřený "útok na češství po dobu války zakazuje, protože by mohl narušit klid v závodech". To je však pouze "vyčkávací politika", s níž se "nemůžeme natrvalo spokojit". A naopak "jednoho dne přejít proti tomuto prostoru a proti českému národu v rámci celkového říšského plánování do útoku".

Finálním "cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě" – píše v dodatku ke koncepci K. H. Frank – "musí být úplná germanizace prostoru a lidí". Protože "totálnímu vysídlení 7,2 miliónu Čechů" brání deficit "německých lidí, schopných ihned zaplnit uprázdněný prostor", nezbývá ovšem než metoda rasové a politické selekce. Tedy "oddělení části českého národa, u níž lze změnit národnost, od rasově méněcenných". "Vysídlení rasově neodpovídajících Čechů a vrstvy inteligence nepřátelské říši, popřípadě zvláštní zacházení s ní a se všemi destruktivnímu živly ("Sonderbehandlung", jak zní německý originál, byl krycím označením fyzické likvidace). Také však "boj proti českému jazyku, aby se stal, tak jako v 17. a 18. století, jen hovorovou řečí (nářečím) a zmizel úplně jako řeč úřední". Ba i "sňatková politika po předchozí rasové prohlídce".

Rasové šarlatánství se rozběhlo krátce po naší okupaci. Zahrnovalo i "frenologické testy" školních dětí. Kánonem byla "nadřazenost nordické rasy". Zjištění, posbíraná napříč okupovanou zemí, vedla i k závěrům, jež musely zůstat pod pokličkou. Například ve stanovisku dr. Waltera König-Beyera, oberscharführera z Hlavního úřadu po otázky rasové a osídlovací politiky, z října 1940. Dospěl v něm k závěru, že "rasový obraz českého národa je dnes mnohem příznivější než rasový obraz sudetoněmeckého obyvatelstva". To je prý naopak jedním z "rasově nejvíc oslabeným územím Německa". Hlavně prý z toho důvodu, že "po staletí nedostávalo žádný příliv zdravé krve z německé mateřské země" – a navíc jí "ztratilo hodně cenné krve vystěhovalectvím". To samé lejstro, zpracované z příkazu Reinharda Heydricha, Himmlerova prvního náměstka v čele nacistické represívní mašinérie, však především konkretizovalo "kritéria rasové čistoty" pro "lidský materiál", jenž by nemusel podlehnout deportaci ani po "konečném vítězství říšských zbraní".

Ta výsada měla obšťastnit výlučně "české rodiny, které obdržely při posuzování rasy známky I, II a III (obvykle 8a A I až 4 ad B I)". Jen ovšem, "pokud nejsou politicky neasimilovatelné, případně protiněmecky zaměřené", či nejde-li o "osoby s úzkoprofilovým povoláním, které by bylo třeba umístit ve staré říši, kde by mohly být asimilovány", ani "nejsou-li u příslušné rodiny, popřípadě u části rodiny, obavy z hlediska dědičně zdravotního". Šanci na dožití v "protektorátu" měly dostat i "muži nad 60 let a ženy nad 50 let, i když dostaly horší rasové ohodnocení".

Deportaci naopak neměly uniknout "rodiny a jednotlivé osoby s převládajícími východními, východobaltskými a mimoevropskými rasovými znaky, které tedy dostaly známku IV, bez ohledu na to, zda jsou či nejsou považovány za způsobilé z hlediska zdravotně dědičného". Stejně jako už zmíněné "neasimilovatelné živly s protiněmeckým postojem". Zatímco "osoby české národnosti s úzkoprofilovým povoláním", jež obdrží "známku I., II. a III. rasového hodnocení", se "umístí na území staré říše". Naproti tomu ty samé "osoby, ohodnocené známkou IV., se odsunou do generálního guuvernementu" (tedy Polska, okupovaného nacistickým Německem). "Rasově neúnosní Češi" představují "brak, o jehož osudu musí rozhodnout vůdce", stojí zase v souběžně datovaném přípisu brigadenführera SS Hoffmanna z téhož Hlavního úřadu pro otázky rasové a osídlovací.

5. říjnem 1940 je datováno "rozhodnutí vůdce", zapsané jeho úředníkem jménem Ziemke. Reaguje na "referát říšského ministra spravedlnosti Gürtnera o českém hnutí odporu", ukládající postavit "čtyři hlavní vůdce spiknutí před lidový soudní dvůr": "Vůdce se postavil proti těmto vývodům a prohlásil, že pro české povstalce a rebely stačí popravčí čety." Protože "soudní procesy by z nich nadělaly mučedníky", "Češi by za nespravedlnost považovali každý rozsudek". Pokud jde o "budoucnost protektorátu", vyloučil Hitler jak "zachování české autonomie", tak úplné "vysídlení Čechů" a jejich kompletní nahrazení "německými osídlenci" , protože "by si vyžádalo 100 let". Volba tak padla na "poněmčení českomoravského prostoru", zahrnující "germanizaci Čechů". Z té ovšem "třeba vyjmout ty Čechy, u kterých jsou rasové pochybnosti anebo mají k říši nepřátelský postoj. Tuto kategorii je potřeba vyhubit".

Autorem dokumentu, nazvaného "Úkoly hospodářství při poněmčení Protektorátu Čechy a Morava", z listopadu 1940 je předseda říšského Svazu průmyslu Bernhard Adolf. I on označuje za cíl "německé politiky poněmčení celého českomoravského prostoru" coby "geopolitického střediska Velkoněmecké říše". A jmenovitě i "zničení češství jako samostatného národa v tomto prostoru, nikoli pouze ´zajištění německé východní hranice´ či pouhé poněmčení části tohoto území". Dosáhnout daného cíle se má "pokud možno ještě za života vůdce, popřípadě v průběhu příštích 30 let". Politikou, "vztahující se na všechny oblasti života". Tak, aby "opatření v sektoru hospodářství" ladila se "zásadami, uznanými za správné pro ostatní oblasti života".

Podle B. Adolfa to předpokládá "poněmčení přibližně 50 % českého národa asimilací", "vystěhováním asi 10 % v průběhu 30 let", "snížení početního stavu českého národa o 3 až 5 % poklesem porodnosti" – a "radikálním vyhubením česko-židovských míšenců (popřípadě i těch, kteří mají méně než 50procentní podíl židovské krve bude podchyceno nejméně dalších 5 %". To vše s příznačným dodatkem: "Zlikviduje-li se tímto způsobem v daném prostoru asi 70 % českého národa, význam zbývajících 30 %, skládajících se beztak z velké rasově z podlidí, jejichž asimilace je nežádoucí, poklesne natolik, že je můžeme bez obtíží vystěhovat nebo jinak zneškodnit."

Kápo nacistického Svazu průmyslu si však brousí zuby hlavně na hmotné statky. S plným vědomím, že "Majetek znamená moc" požaduje "převádět výrobní prostředky protektorátu Čechy a Morava do německých rukou, počínaje velkými závody a pak i zabíráním stále menších podniků". Nejen "většiny jejich akcií" a "izolovanou instalací německých generálních ředitelů", nýbrž "začleněním dostatečně velkého německého vedoucího štábu". Neboť teprve to – a "vytlačování Čechů z vedoucích a vlivných postavení do méně významných" - "plně zaručí vedení podniků ve smyslu politiky poněmčení". Nemá-li "německá horní vrstva zůstat izolována", nabádá B. Adolf, "musíme ji podepřít německým středním stavem, který je třeba vytvořit současně". A to "arizací, vybudováním německých řemeslnických podniků a usídlováním samostatných německých obchodníků".

A "za Němce, přivolané ze staré říše", "umístit do staré říše příslušný počet Čechů". S tím ovšem, že i "svobodných českých dělníků" – vedle těch nahnaných na "nucené práce" – se bude "hromadně používat v co nejvzdálenějších částech říše, aby se jim tak zabránilo i v zakládání rodin na území protektorátu". Proto se plánuje i "zabránit reemigraci do protektorátu Čechů, kteří už ve staré říši usazeni jsou, včetně Východní marky (!!!)". To vše je podle B. Adolfa pouze náplní "I. etapy integrálního řešení". Úkolem druhé v pořadí je "zahájit s plnou silou vlastní hromadnou germanizaci". V tu dobu už "německá horní vrstva musí přesvědčivě a nevtíravě demonstrovat převahu všeho německého". A stát se všeobecnou normou, že "Němec nesmí být podřízeným Čecha, Němec je vždy pánem".

Všem už musí být nad slunce jasnější, že "německá kultura stojí nebetyčně nad kulturou českou". Teprve pak bude "přístup do německé společnosti pro každého Čecha tou nejvyšší poctou". Vyloučit jistá "ohniska českého odporu" sice nelze ani pak. Kápo průmyslové gildy, která se spřáhla s Hitlerem, je očekává "seskupené často kolem podniků, které jsou stále v českém vlastnictví". Nenajde-li se záminka pro "politický zákrok", mají být "zdolána ekonomickými mocenskými prostředky – především odnětím dříve poskytnutých úvěrů, omezováním odbytu atd." Bez skrupulí se má přistoupit i k "omezování české porodnosti". Včetně "zákazu sňatků ekonomicky závislým Čechům. (Například přijmout do služby vrátného pod podmínkou, že žadatel zůstane svobodný.)"

Poslední etapa "integrálního řešení", projektovaná šéfem německého Svazu průmyslu, "začíná, jakmile se většina obyvatel protektorátu Čechy a Morava hlásí k německé národnosti". Zahrnuje "zrušení všech českých autonomních práv", "konečnou likvidaci českých zbytků mocenskými prostředky" – a detailní "programy pro jednotlivá odvětví". Ten pro bankovním sektor má zajistit "převedení celého řízení kapitálu do německých rukou" tak, aby v "pravém okamžiku zajistil odnětí dříve povolených úvěrů", a "přivodil tím krach českých podniků, umožňující jejich převod do německého vlastnictví". Pojišťovny, rozepisuje B. Adolf, je potřeba dostat pod německou kontrolu tím spíš s "ohledem na vysoký kapitál, který je tu nahromaděn". Tady ovšem i s příznačným dodatkem: "Protože Češi uzavírají pojistky jen u českých ústavů, doporučuje se, aby dosavadním českým ústavům byla česká firma ponechána i pod novým německým vedením."

Zničit už nestihli ani jeden ze stejnopisů scénáře, jímž se rasová selekce českého obyvatelstva měla řídit. Pod názvem "Návrhy příprav germanizace (změny národnosti) v Protektorátu Čechy a Morava" ho 18. prosince 1940 říšskému protektorovi Neurathovi adresoval SS sturmbannführer Böhme. Cíl "veškerého poněmčení" formuluje takto: "poněmčit po přísném výběru pokud možno všechny části dnešního obyvatelstva v českomoravském prostoru, které budou považovány za hodnotné z rasového hlediska". Tak, aby dokonce i u "osobností, které se dnes ještě chovají odmítavě, ale jsou uznány za rasově hodnotné, vznikla ochota změnit národnost, anebo aby bylo možné přivést ke změně národnosti alespoň děti z takových rodin". Zato "rasově nepotřebná a říši nepřátelská část Čechů se má z poněmčování vyloučit a podrobit zvláštnímu zacházení" (Sondebehandlung, tzn. fyzické likvidaci).

K "rozlišení obou těchto hlavních skupin" se navrhuje "pořídit soupis veškerého lidského materiálu, žijícího v protektorátu". Aby se však "zamaskoval účel", má se tak dít cestou "velkého zdravotnického opatření" (přičemž "by do komisí byly začleněny německé síly, vyškolené v rasové politice"). "Zvláštní důraz se musí klást na rasové údaje o celém rodu a údaje o povolání." A protože napříč celou zemí se to naráz stihnout nedá, "nejdříve by se přezkoušeli lidé, s nimiž se počítá pro pracovní nasazení mimo protektorát". Pro "poněmčování ve staré říši" však zároveň platí, že se "má používat úsporně". Jinak by totiž posilovalo "psychologické zábrany k ochotě změnit národnost". Tím důsledněji se má "bránit sklonům usídlovat Čechy např. v průmyslových čtvrtích jako uzavřené celky". Všichni ti, kdo "mají být poněmčeni ve staré říši", však musí být hlavně "snadno prodejní (kvalifikované síly, odborní dělníci, ovšem i inženýři apod.), aby se usnadnilo jejich umístění".

"Rasově hodnotný", stojí dál v citovaném plánu, "je ten protektorátní příslušník, u něhož nebo u jehož příbuzenstva nepřevládají slovanské rasové znaky". Za ty se považují - "kromě mongolských typů" – "jasně neuspořádaný, nepečlivý rodinný život, kde chybí jakýkoli cit pro pořádek, pro osobní a domácí čistotu, kde chybí jakákoli snaha o postup vpřed". Do skupiny, u níž je "změnu národnosti třeba vyloučit", patří "rasově nepotřební", "obzvláště mongoloidní a beznadějní renegáti, zejména mají-li i příměsek židovské krve" – tak ale i "rasově hodnotní příslušníci cizí národnosti, kteří jsou říši nepřátelští". "Nebezpečnou část inteligence, která pracuje politicky zneklidňujícím způsobem a je nepoučitelná, je nutno v zájmu zamezení štvaní bezohledně podrobit zvláštnímu zacházení."

Ani rasistická chátra však nemůže ignorovat, že sama "národní myšlenka je příliš silná, než aby se dala bez obtíží podvázat". A požaduje proto "usilovat, aby byla omezena na vlasteneckou myšlenku folkloristického typu". S důrazem na vše, čím lze "dosáhnout určitého rozštěpení a rozdělení češství". Čím lze "různé kmeny a národní skupiny poštvat proti sobě navzájem". Což si autor scénáře slibuje i od toho, bude-li učitelům i žákům uloženo užívat místních nářečí. O to víc podle něj třeba "podvázat propagaci skutečné národní myšlenky" (především "v tisku"). Zvlášť všeho, co z ní vystupuje jako "ostří proti němectví". "Musí se přestat s propagací Husa, Jiráska a jiných národních hrdinů (ovšem i Chodů)." A "od základu změnit vyučování na školách všech druhů a stupňů". O to víc autor žádá "podpořit české proněmecké organizace" (například "bývalých rakousko-uherských vojáků") – nebo je dokonce nově "vytvořit, aby pěstovaly především říšskou myšlenku a tím dosáhly vnitřní ochoty a zaměření na prostory říše". Sama "změna národnosti", zdůrazňuje citovaný dokument, však není tím, co si lze "nárokovat" i z pozice "rasově hodnotné" osoby. Cílem je "pouze výběrové přijímání, výběrová volba". Neboť "přijetí do německého národního společenství musí znamenat vyznamenání", jejž lze dosáhnout jedině "chováním a výkonem".

22. června 1941 napadl Hitler Sovětský svaz. Přitvrdit nařídil i na našem území. Velení svěřil Reinhardu Heydrichovi, druhému v celé hierarchii nacistické represe. Ten, aniž byl této pozice zbaven, převzal pravomoci "zastupujícího říšského protektora" koncem září. Svůj plán "konečného řešení české otázky" – i postupu pro dobu války, po níže se má teprve realizovat naplno – vyložil v obšírném projevu ke špičkám okupačního aparátu 2. října 1941 v Černínském paláci. Vůdcova směrnice, prohlásil v jeho úvodu, zní jednoznačně: "Mám v tomto prostoru se vší tvrdostí zajistit, aby obyvatelstvo, pokud je české národnosti, pochopilo, že se nelze vyhýbat realitě příslušnosti k říši a poslušnosti vůči říši; Němci musí vidět, že tato část říše je součástí říše a že zde Němec požívá ochrany a hraje vůdčí roli".

Teď, kdy "jsme v Evropě obsadili pod vůdcovým vedením velmi mnoho prostoru", "musíme jasně říci, že obsazení tohoto prostoru v každém případě nebude v mnoha zemích přechodným, nýbrž konečným obsazením". A rozlišovat "skupiny tvořené prostory s germánskými lidmi, to je s lidmi, kteří jsou naší krve" ("Norsko, Holandsko, Flandry, později i Dánsko a Švédsko"). K těm má být nalezen docela jiný způsob jednání než vůči národům jiné rasy, slovanským a podobným národům". Ty budou "vedeny lidsky, podobně jako vedeme náš národ".

Naproti tomu ve "východních prostorech, zčásti osídlených Slovany" by "dobrota byla chápána jen jako slabost". Neb "sám Slovan nechce, aby se sním zacházelo jako s člověkem rovnoprávným". Je naopak "zvyklý, že pán si s ním nezadává". Tady podle Heydricha "musí jednou vládnout německá horní vrstva". Tím se míní – "po dalším vojenském vývoji" – "prostory", sahající "až hluboko do Ruska, až daleko k Uralu". Ty se "musí stát naší surovinou základnou" – "jejich obyvatelé, mám-li to říci docela drasticky, nám musí sloužit jako otroci". Ani "českomoravský prostor se nesmí nikdy natrvalo ponechat v takovém stavu, který by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že to je jejich prostor".

Heydrich si pro to dokonce našel i "historické zdůvodnění": "V německých dějinách byly Čechy a Morava srdcem říše." Ba v "příznivých dobách vždy pevností němectví". Avšak zároveň prý – pokaždé zrovna "v tom okamžiku, kdy říše vítězí" – se právě "tady zasazovala rána dýkou dějinám a vývoji říše". Vybral si pro to i pozoruhodné "příklady" – Cyrila a Metoděje či "vnější počátky třicetileté války s pražskou defenestrací". A právě za jejich pokračovatele označil "ilegální hnutí odporu" na našem území, usilující "vpadnout říši do zad v jejím rozhodném osudovém boji proti bolševismu".

Tím ostřeji je potřeba – hřímalo ke svým podřízeným fašistické kápo – vést "boj proti veškeré české samostatnosti". A "při zacházení s jednotlivci chápat, že Čech je Slovan" a "vykládá si každou měkkost jako slabost". Dokud válka neskončila, má to podle Heydricha i jisté meze: pouze a jenom "z taktických důvodů nesmíme připustit, aby se Čech v jistých věcech rozzuřil a vybuchl". I protektorátní moc proto zatím "musí jednat tak, aby si Čech, nemá-li žádné jiné východisko, nemyslel, že právě teď musí vyvolat povstání". To ovšem nic nemění na "základní linii". Ta musí, "ač nevyslovena, i při takovém jednání platit": "Tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá koneckonců co pohledávat".

V "první etapě" – konkretizoval to Heydrich – "potřebuji v tomto prostoru klid", aby "český dělník nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu a abychom nezdržovali při zdejším obrovském válečném průmyslu přísun a další rozvoj zbrojního průmyslu". Chtě nechtě se tak "přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svou práci". Stále však přitom "dávat pozor, aby "Čech nevyužil podle svého zvyku tohoto nouzového stavu říše, aby si nevydobyl pro sebe soukromé a vlastní české výhody". To vyžaduje, že "Čechovi nejprve ukážeme, kdo je pánem v domě". "Říše nenechá se sebou žertovat" a "ani jediný Němec Čechovi nic neodpouští" – "asi tím způsobem, jako je tomu v Říši se židovstvem". Tedy aby "neexistoval jediný Němec, jenž by řekl, ale ten Čech je přece slušný". Jinak totiž "bude Čech hledat stále zadní vrátka, jimiž vyklouzne chytrácky ven".

Už v době, kdy mělo "konečné řešení české otázky" zůstat pečlivě utajeno, však Heydrich žádal "Čechům ukázat: ať nás miluješ nebo ne, ať pomýšlíš na samostatný stát později nebo ne, důležité je, že přinejmenším teď uznáváš, že by to bylo pro tebe v tomto okamžiku jen škodlivé, kdybys vyvolal povstání nebo kladl odpor". Protože "ty lidi nezískáme, to nechceme, a ani by se nám to nepodařilo". Stačí proto "jen prakticky všem vysvětlovat – propagandou a opatřeními atd. – docela jasně, že pro Čecha je reálně nejpříznivější, když v tomto okamžiku hodně pracuje, i když si tajně myslí, půjde-li to s říší přece jen dolů, pak budu mít opět svou svobodu. To nám může být úplně jedno; hlavní věc je, že je klidný."

Plán "konečného řešení" si účastníci porady měli "ponechat pro sebe". Zněl kategoricky: "Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci" (ba jakožto "srdce říše"). Ta se sice "pokusí podle staré metody poněmčit českou verbež". S kroky, jež pro to vytvoří základy, "můžeme maskovaně začít už dnes". Především "soupisem v rasově národnostním smyslu", jímž se získá "přehled, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení". S "pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole nebo tím, že rasově přezkoušíme mládež při zdánlivém uložení pracovní služby". Heydrich vymezil jasně i "kritéria" a skupiny, do nichž měla naše populace rozčleněna: "Jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlejí, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit". Na "opačném pólu" jsou "lidé špatné rasy a špatně smýšlející". Ty "musíme dostat ven" ("Na východě je hodně místa"). "Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musíme přesně přezkoušet." Zahrnuje prý totiž "dobře smýšlející lidi špatné rasy" i "špatně smýšlející lidi dobré rasy". Ty prvé, prohlásil Heydrich, "nasadíme do práce někde v říši či jinde", zároveň se však "budeme starat, aby už neměli děti, protože je v tomto prostoru nechceme dále rozvíjet" ("ale nesmíme je odradit"). Zbývají už jen "špatně smýšlející lidé dobře rasy". A právě "ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva". Část z nich bude snaha "usídlit v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení" – "anebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi". To proto, že "vystěhovat je nemohu, neboť by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám".

Další "programový projev", adresovaný v zásadě shodnému publiku, stihl Heydrich 4. února 1942. Rasovou selekci na základě "národního soupisu" uložil "zkrátit ze tří let na jeden rok". Výsledky měly být evidovány cestu "osobních průkazů". Za cíl stanovil "asi tak jednu třetinu těch, kteří k poněmčení nejsou způsobilí už od počátku" – "a snad další třetinu těch, jež považujeme za způsobilé poněmčení při povrchním posouzení". Kdežto zbylá "třetina se ještě musí prosít krátkou prohlídkou".

Navenek to však musí budit dojem, "jako bych chtěl poněmčit všechno obyvatelstvo a přivést je legální cestou do říše, což nám velmi ulehčí současnou válečnou situaci". Poněvadž "pokud bych sáhl v tomto okamžiku k opatřením, která by jasně ukázala, že nechci jednu část ponechat na jejich půdě, měli bychom tu zakrátko revoluci a ta by nám způsobila obtíže". To "proto jsme přišli na myšlenku pozdější evakuace tohoto národa, těch, kteří nejsou způsobilí k poněmčení, ve formě připomínající pracovní nasazení s výhodou, že si s sebou mohou později vzít své rodiny atd.". To, že se s lidmi, "nezpůsobilými k poněmčení", v "českomoravském prostoru" po válce nepočítá, dostali účastníci porady za úkol udržet jako "tajný cíl".

To, kde a jak budou "poněmčeni" ti, komu ten úděl nebude odepřen, však Heydrich rozhodně nehodlal ponechat na jejich libovůli. Vodítkem měl být "politický zájem říše", konkretizovaný "zavedením pracovní povinnosti". Poté, co ji "bude česká vláda nuceny vyhlásit, můžeme právem říci: ´Poněvadž vy, Češi, se až na práci v továrnách zbrojního průmyslu nepodílíte na osvobozeneckém boji říše, jako to činí říše sama, je jen správné a namístě, povoláte-li určitý počet ročníků – branná povinnost u vás není – v rámci pracovního nasazení.´" V pracovních táborech v Německu je "bude nutné vychovávat za vedení vybraných vedoucích pracovní služby" – ve "zcela jiných stejnokrojích, rozdělené na způsobilé a nezpůsobilé k poněmčení". Ovšem jen jako "dělníky a pro povolání řemeslníků", z nichž někteří – "až pobudou v táboře dva roky" – mohou "složit i určité zkoušky jako tovaryši či něco na ten způsob". Těm, kdo budou "způsobilí k poněmčení", lze "zprostředkovat práci v říši, aby se už vůbec nevrátili". Zato "ti, kteří k poněmčení ještě způsobilí nejsou, se odešlou do prostoru kolem Ledového moře". Právě tam totiž "budou v budoucnu koncentrační tábory ideální domovinou pro 11 miliónů židů z Evropy". A právě tam "bychom pak snad mohli nasadit Čechy, kteří nejsou způsobilí k poněmčení, jako dozorce, předáky atd." ("ve znamení pozitivního úkolu ve prospěch Němců"). Ba jako "evropskou přední stráž", protože "bližší oblasti kolonizace budou osídleny Němci".

Fakt, že "totální nasazení" v Německu vyvolává masovou averzi, hlásily Heydrichovi situační zprávy gestapa. Otupit odpor k "poněmčení" proto požadoval nejen od kolaborantského tisku, ale i od protektorátních škol: "Zde je důležité uhodit především na české učitelstvo, které je sborem vychovatelů opozice. Tady do toho musíme jasně říznout a odbourat i české vyšší školy." A zároveň "českou mládež někde shromáždit v takové formě, která by umožnila výchovu mimo školu – která by pomohla zejména proto, že není možné dát všechny české učitele zavřít – a vytrhnout ji z tohoto ovzduší. Při českém postoji k těmto věcem to půjde bezpochyby asi na poli sportu." Naproti "česká univerzita se sem už nevrátí". "Dovedu si sice představit pražskou univerzitu, ale ne českou. Nevím, proč by muselo být například studium medicíny nebo matematiky vysloveně české (…) Vysoká škola, česká univerzita už neexistuje a existovat nebude." To jediné, co zbývá, je "z taktických důvodů najít ještě nějaký důvod, jak otázku uzavření univerzity dovést do konce".

Brutální kurs, nastolený Reinhardem Heydrichem, si jeho "výkonné složky" osvojily obratem a s fanatickou vehemencí. Co chvíli tak na jeho stole přistávala hlášení jako to, které 11. března 1942 podepsal "Váš veleoddaný Schulte-Schomburg, vrchní vedoucí služebny". Úvodem udává jednoho ze svých "soukmenovců ve službě", posedlého tím, že "změna národnosti u Čechů se má dít výlučně na základě rasového výběru". Aby tím snáz "prodal" svou vlastní schopnost se dovtípit, že "všichni lidé z toho prostoru nemohou být vystěhováni a nahrazeni Němci" a s některými je tak "nutné počítat". Ovšem až "poté, co budou vykázáni rasově neúnosní a většina ostatních se převychová v německé lidi příslušným přiměřeným zacházením". Já sám, ujišťuje Heydricha autor supliky, "zastávám stanovisko, že děti Čecha, který byl v uplynulých 20 letech fanatickým Čechem, jsou pro poněmčení cennější než děti bezcharakterního lumpa, jenž měnil názor ze dne na den." To ovšem není pobídka k "bezbřehé benevolenci". Právě naopak: "Čechy, kteří se nebudou chtít stát Němci, k tomu musíme donutit, nebo je zastřelit."

Heydrich se Norimberského procesu nedočkal. Zemřel pár dnů po úderu, nad jeho kuráží se tají dech. Výsadek zahraničního odboje ho vykonal 27. května 1942. "Zpráva o náladě obyvatelstva", podepsaná hauptsturmführerem Schmidtem, je z 12. června. "Odplatu proti vesnici Lidice", stojí v ní, "přijalo veškeré německé obyvatelstvo s velkým zadostiučiněním a často i s neskrývanou radostí. Panuje především uspokojení nad tím, že nyní se ´konečně jednou´ energicky zasáhlo. Říká se, že tímto způsobem se mělo postupovat už dřív. Tu a tam v tom někteří vidí teprve začátek větších odvetných opatření proti Čechům a vyjadřují naději, že podobné případy povedou k dalším opatřením, jež Čechy přimějí, aby si uvědomili vážnost doby. Kruhy z řad občanů německé národnosti shledávají, že se potvrdila jejich soustavná varování před Čechy; a že se na vedoucí místech nyní uzná, jak se má s Čechy zacházet. V některých případech se z toho vyvozuje, že sahá-li se k takovým trestným opatřením, označovaným někdy za tvrdá, protože ostatní prostředky k udržení klidu a pořádku jsou zřejmě vyčerpány, situace v protektorátu už je očividně velmi vážná."

Celkovou bilanci "civilního výjimečného stavu" (27.5. – 3. 7. 1942) "pro atentát na SS gruppenführera Reinharda Heydricha" podává "hlášení vůdci", podepsané K. H. Frankem: "Byla provedena tato opatření: 1. Zatčení 3188 Čechů, 2. Zastřelení 1357 Čechů na základě rozsudků smrti, vynesených stannými soudy v Praze a Brně, 3. Vyhlazení českých vesnic (95 domů) a Ležáků (8 domů), 4. Zajištění okruhu pachatelů a smrt atentátníků po tvrdém boji (…) Tvrdé zásahy, politická individuální opatření, uměle vyvolané ovzduší a plánovité napínání nervů Čechů, věci, jež vedly ke stupňování strachu až k pověstem o chystaném decimování celého národa, se ukázaly správnými…"

Počátkem roku 1943 se ve válce schylovalo k rozhodujícímu zlomu. Bitva o Stalingrad skončila triumfem Rudé armády 2. února. Že to povzbudí i odboj na území protektorátu, předjímalo už "Nařízení velitele bezpečnostní policie a SD v Praze" z 20. ledna 1943. Krom jiného v něm stojí: "Na základě nepřátelské propagandy, která se stala v poslední době zvlášť intenzívní, a na základě zesílené náchylnosti českého obyvatelstva k šeptané propagandě, pozorované na různých místech, lze počítat s novými teroristickými a sabotážními akcemi". Na ty je, zdůrazňuje citovaný rozkaz, "potřeba reagovat co nejostřejšími opatřeními a také co nejrychleji". S okamžitým "zavedením stanného práva nelze počítat" jen proto, že "se musí brát ohled na další nerušený chod výroby".

Tím rozhodněji se "musí posílat větší počet osob, vybraných z určitých míst, do koncentračních táborů", "vysídlovat jednotlivé obce", "zavést zvláštní řízení u většího počtu osob se zatíženou minulostí" i "hospodářská opatření, jako zabavení veškerých radiopřijímačů aj.". "Nařízení" stanoví i závazné "pořadí pro zvláštní řízení" ("Sonderbehandlung", tedy fyzickou likvidaci): "osoby politicky kompromitované", resp. "židovští míšenci 1. stupně české národnosti". A ukládá "založit už teď kartotéku osob přicházejících v úvahu a) pro zatčení a poslání do koncentračního tábora, b) pro zvláštní řízení".

Zachovala se i dokumentace o "zaopatření českých dětí, jejichž otcové, popř. rodiče museli být popraveni jako příslušníci hnutí odporu". V podobě směrnice Heinricha Himmlera, šéfa SS a celé vertikály nacistické represe, z 21. června 1943, která uvádí: "Špatné děti půjdou do jistých dětských táborů. Děti dobré rasy, jež by mohly být nejnebezpečnějšími mstiteli svých rodičů, nebudou-li správně vychovány, musí být poslány do německých rodin jako chovanci prostřednictvím dětského domova organizace Lebensborn." O den později ukládá svému aparátu K. H. Frank: "Sestavte ihned úplný seznam všech dětí po popravených ve stáří do 16 lest. Děti se musí pořádně přezkoušet po stránce rasové. Rasově nežádoucí nechť jsou převezeny do zvláštního dětského tábora…"

V létě 1943 utrpěl wehrmacht debakl i v bitvě u Kurska. Na východní, klíčové frontě pak už jen znovu a znovu ustupoval. Okupační moc však rozvíjela plány "tisícileté Třetí říše" i v průběhu následujícího roku, kdy se Rudá armáda začala blížit k německým hranicím. S tím, že její součástí bude i naše území – a jak zásadní roli to hrát v celé "Nové Evropě" – se na uzavřené poradě protektorátních pohlavárů v dubnu 1944 svěřoval K H. Frank. Plány, které jim předestřel, označil za "tajné říšské záležitosti nejzávažnějšího významu", jejichž vyzrazení "by bylo trestáno smrtí nebo káznicí jako vlastizrada".

Zatímco "německý národní stát z roku 1938" – stojí v dochovaném textu Frankova projevu – "vyžadoval pouze odpovědnost vůči vlastnímu národu", rozhodující obrat přišel právě s okupací naší země. "Když 16. března 1939 stanul vůdce na starém německém císařském hradě v Praze, byla tím proklamována říše v hlubším a zvláštním smyslu. Se zřízením protektorátu převzala nacionálně socialistická říše v závazné právní formě úkol vést Evropu a udržovat v ní pořádek". To ovšem, pokračuje Frank, vůbec neznamená, že "se zřízením protektorátu dostalo státoprávní postavení říšských zemí Čech a Moravy svou definitivní podobu". O té "rozhodne vůdce ve vhodné době". Hlavní úkol je však prý mimo pochybnost už dnes: "pacifikovat staleté ohnisko neklidu v srdci říše".

"Úplné vystěhování 7,2 miliónu Čechů," říká Frank hned nato, "pokládám za neproveditelné", protože "a) není žádný vhodný prostor, v němž by se Češi mohli znovu usídlit, b) nejsou k dispozici Němci, kteří by mohli v krátké době zaplnit uprázdněný prostor, c) tato vysoce civilizovaná, hospodářsky a dopravně citlivá země ve středu Evropy nesnese, aby její funkce byla narušována, nesnese žádné vakuum, d) lidé jsou na celá desetiletí říšským kapitálem a v nové říši nemůžeme postrádat pracovní sílu 7 miliónů Čechů a e) protože otřesný účinek takové evakuace na jiné národy je politicky nežádoucí".

Zpočátku, neskrývá Frank, byly na stole i ještě "ráznější varianty". Jenomže "válka nám vnutila své požadavky". Zvlášť "když jsme po obrácení čela pancéřových vojsk generála Guderiana před Moskvou na podzim 1941 poznali, že je konec bleskovým válkám". Především to si vynutilo "svědomité přezkoumání naší politické strategie a taktiky v protektorátu". Tak aby se "získalo z bohatých lidských a hospodářských sil tohoto prostoru a jeho obyvatel vše, aniž ztratíme ze zřetele vzdálený cíl a zahradíme si k němu cestu okamžitými politickými kroky". Sebemenší "blahovůlí" to nemá znamenat ani teď. "Zlikvidoval jsem vždy a v každou dobu okruh pachatelů i pomahačů v nejširším rozsahu a za jistých okolností také nejbrutálnějšími prostředky a nejrychlejší cestou. I dnes máme ještě měsíčně asi 100 rozsudků smrti, bleskurychle a co nejostřeji včetně zvláštního řízení zasahujeme tam, kde se pracuje proti říši." Jediná změna tkví v následujícím: "Odvykli jsem si však oznámení o tom vytrubovat jako dřív, vysílat je do světa tiskem i rozhlasem, čímž se jen protivníkovi dávala možnost, aby celé dny a dokonce týdny proti nám polemizoval v rozhlase a aby přesvědčoval svět, že v Čechách a na Moravě zuří požár, že je všude povstání a že se držíme nad vodou pouze stálou střelbou a leteckými bombami. Dnes se jedná jen přímo na místě. A přímo na místě nebo v nejbližším okruhu, při podnikovém incidentu v příslušném podniku, se vyvěšují oznámení a pouze zvlášť drastické případy se uvádějí v novinách jako odstrašující příklad. Rozhlas je naprosto vyřazen. Avšak Češi ovládají tak mistrně umění šeptané propagandy, že se to stejně roznese."

Právě soustavná represe, izolující a likvidující každý odpor, měla podle Franka zajistit podmínky pro "konečný cíl nacionálně socialistické říšské politiky v Čechách a na Moravě" – "získat opět půdu a na ni sídlící lidi pro němectví a pro říšskou myšlenku". Plán zahrnoval "tři základní linie": "vystěhování rasově nepřijatelných Čechů a všech destruktivních živlů vrstvy inteligence, jež je říši nepřátelská" – a "znovuosídlení tohoto uvolněného prostoru čerstvou německou krví". Pokud jde o "Čechy rasově vhodné, tedy z hlediska krve pro nás žádoucí", s nimi se tam, kde se narodili, počítalo jen po "změně národnosti": "při velmi chytře řízené politice bude možno v průběhu generací uskutečnit opravdovou změnu národnosti u větší části českého národa". Cestou "systematické politické neutralizace, tedy odpolitizování češství" – "nejprve k duchovní a potom i k národní asimilaci", "aby se nakonec dosáhlo skutečné změny národnosti".

Brutální tečkou byly i poslední hodiny okupační moci. Maršál Schörner v čele více než miliónové armády, prchající do amerického zajetí, velel 2. května 1945 "nepokoje buřičských v Přerově okamžitě v zárodku zardousit s ostrostí absolutně nutnou". Protože "za dnešní situace se hodí každý prostředek, jak zabránit vzplanutí povstaleckého hnutí. Jen neukazovat žádnou slabost. Zakročit bezohledně proti každému ohnisku nepokoje. Účastníky decimovat. Osobně zakročit proti slabochům a váhavcům ve vlastních řadách, kteří v tuto hodinu selžou."

Z rozkazu velitele jednotek SS na našem území hraběte Pücklera z 5. května 1945: "Nasazení letectva 6. 5. za svítání. 1. Vlastní jednotky do útoku na jihovýchodní a jižní okraj města ze směru Benešov a Zbraslav. 2. Dávat pozor na hákové kříže na domech a orientační znamení pro letce. 3. Cíle: celý střed města na východním břehu Vltavy s hlavním cílem okolí Václavského náměstí (na východ od Střeleckého ostrova). 4. Hodně zápalných bomb, celé hnízdo musí hořet."

Ze zprávy téhož Pücklera pro velení Armády Střed ještě ze 7. května 1945: "Dal jsem generálu Touissantovi tyto pokyny: žádám ve smyslu nejbrutálnějších prostředků, nařízených polním maršálem, okamžitý hloubkový nálet se zápalnými pumami na ulici Příkopy a Václavské náměstí."

Mnichov, nacistická okupace a agrese stály naši zemi přes 360 tisíc obětí na životech. Statisícům dalších podlomily zdraví, a mnohdy tak i zkrátily život. Celkový rozsah materiálních škod potvrdily i mocnosti antihitlerovské koalice. Činil přes 347 miliardy korun o jejich hodnotě před mnichovským diktátem, a ne znehodnocených okupací a válkou. Státní rozpočet ČSR v roce 1937 činil lehce přes 21 miliard. Průměrná roční mzda zaměstnanců všeho druhu – 5.419 korun. Škody, napáchané hitlerovskou okupací, se tak rovnají zhruba 16 státním rozpočtům před válkou – a více než 60 miliónům tehdejších ročních průměrných mezd.